Minorita

Radim Jáchym OFM

       

OBSAH

ÚVOD

      Co to je: minorita?

EVANGELNÍ ZÁKLAD MINORITY

      Výrazy bible vyjadřující minoritu

      Ježíš vzorem minority

      Boží láska k malým

      Minorita v misijním pohledu

CHUDOBA JAKO PROJEV MINORITY

MINORITA A POSLUŠNOST

APOŠTOLÁT VE ZNAMENÍ MINORITY

MINORITA DNES

ZÁVĚR

  

  

ÚVOD

obsah

 

  Jestliže v tomto (časově nutně omezeném) kursu chceme podat základní přehled o františkánské spiritualitě, pak nutně stojíme před otázkou výběru. Záběr Františkovy a františkánské duchovnosti je velmi široký a je nebezpečí, že při takovém výběru bychom se omezili na něco ne podstatného, co "zvenčí" je spojeno s františkánstvím - ať by to byl Františkův vztah k stvoření (včetně ekologie), nebo naopak jeho chudoba (která je jen vnějším projevem, jak uvidíme dále).

 Můžeme hned říci, že tím podstatným je to, co je zásadní pro každého křesťana, a to je vztah k Bohu, který ovšem u každého má svou specifickou stránku, a tedy i u Františka: cestou je pro něj Kristus (a to především ve své pokoře a ponížení - jesličky, chudý život a kříž), cílem je dospět k Otci v plnosti Boha trojjediného. To sice lze rozvést a dokládat Františkovými výroky i celou františkánskou tradicí, mám však obavu, že pro studijní kurs to není nejvhodnější látka.

 Proto dávám přednost pojednat nejdříve o tom, co vytváří františkánskou specifičnost v obecném proudu křesťanského života a co se v obecném vědomí stále málo chápe: a tím není chudoba, ať to jakkoli překvapuje, ani vztah k Božímu stvoření (a vůbec už ne romantické příhody se zvířaty a ptáky), ale ani jiné prvky jako apoštolát, pokora, radost, poslušnost a další, které buď jsou obecně křesťanské a řeholní (a františkánské jen svým vyšším stupněm), nebo právě vyplývají z toho podstatného a zvláštního, svým způsobem jedinečného v církvi samé, a tím je minorita.

 

Co to je: minorita?

obsah

 

 Slovo "minorita" ve Františkových spisech nenajdeme. Je to Je to abstraktní pojem, který však chce shrnout velmi konkrétní skutečnosti, které jsou pro Františka běžné a které vyjadřuje pojmem "menší", "být menší". Původní latinský výraz "minoritas", snadno pochopitelný v románských jazycích, nemůžeme do češtiny přeložit. Nejvíce se mu blíží německé "das Mindersein": v češtině je můžeme vyjádřit jen slovesným obratem "být menší". "Minorita je pokorná a poddaná služba a - svobodnou volbou - postoj podřízeného a ne vedoucího" (O. Schmucki OFMCap.).

 František znal tento pojem ze svého rodného Assisi. "Minores" byla (dnešním způsobem vyjádření) jedna strana v městské obci, můžeme říci i třída, vymezená spíše negativně: ti, kteří nebyli "maiores", šlechta - tedy tvořící se měšťanský stav. František to osobně poznal dobře, když sám se chtěl ze synka obchodníka vyšvihnout získáním rytířských ostruh mezi "maiores".

 Po svém obrácení tento pojem "minores" vědomě přejímá, nechápe ho však sociálně-ekonomicky (to je třeba zdůraznit, někdy se tento omyl traduje), ale jeho inspirací je evangelium (o tom podrobněji dále). Patrně poprvé se u něj objevuje v Nepotvrzené řeholi v 7. hlavě: "Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať... nemá vedoucí postavení... Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě" (FP 24). Být menší je pro něj kritériem, zda Boží služebník má Ducha Páně: "Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, ať si na tom nic nezakládá... a pokládá se za menšího než všichni ostatní" (Napomenutí 12 - FP 161).

 "Být menší" je etymologicky a gramaticky něco dynamického: znamená to směřování, neukončenost, pokoru - na rozdíl od "být nejmenší": menší může se vždy stát ještě menším, nikdy není hotový - a to vyjadřuje výstižně situaci člověka jako poutníka a cizince na tomto světě (srov. Řehole 6 - FP 90).

 Jaký význam připisuje František tomuto výrazu, ukazuje, když dává svému společenství název Menší bratři: bratři vyjadřuje jejich vzájemný vztah - menší k ostatním - a především k Bohu.

 

 

EVANGELNÍ ZÁKLAD MINORITY

obsah

 

 Odkud přijal František ideu minority, jestliže odmítneme povrchní výklad o jejím původu od minores, tedy ze soudobých sociálních poměrů Assisi? Tak, jako se ve všem František odvolává na evangelium Ježíše Krista, nemůže tomu být jinak ani v tomto základním pojmu jeho spirituality.

 K této otázce máme podrobnou studii Lina Randelliniho OFM uveřejněnou ve VITA MINORUM 2-4/1998 a přeloženou v Textech z františkánské spirituality 61-65, z niž zde podáme nejdůležitější myšlenky.

 

Výrazy bible vyjadřující minoritu

obsah

 

 Bible užívá pro označení minority různé výrazy, které v podstatě vyjadřují dvojí: qatan, mikrós = malý, nepatrný, a népios, pais = chlapec, dítě. Už v SZ se takto sami označují ti, kteří dostávají od Boha nesnadné poslání: Gedeon, Saul, proroci, a v NZ zvláště Pavel: "síla se projeví v slabosti... když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 12, 9-10). Obecně to Pavel vyjadřuje velmi výrazně nesvorným Filipanům: "... v pokoře ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám..." (Flp 2, 3). Pokora smýšlení je vyjádřena výrazem tapeinofrosyné, který odpovídá našemu pojmu minority: tapeinos je chudý, ubohý, ne však jen ve smyslu ekonomickém. Tento pojem se objevuje v NZ častěji, kromě u Pavla i ve Skutcích a u Petra a znamená křesťanskou ctnost ve smyslu "minority" před Bohem a lidmi. Kolosanům ji Pavel ukládá v samém středu výčtu pěti základních ctností: "Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru (tapeinofrosyné), mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte..." (Kol 3, 12-13).

  

Ježíš vzorem minority

obsah

 

 Nejvýraznějším vyjádřením Ježíšovy minority je první část hymnu na Krista, který Pavel převzal z tradice, vložil do svého listu Filipanům (2, 6-11) a my jej čteme v Denní modlitbě církve každý týden v prvních nešporách neděle:
 

 Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost,

 nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,

 ale sám sebe se zřekl,

 vzal na sebe přirozenost služebníka

 a stal se jedním z lidí.

 Byl jako každý jiný člověk,

 ponížil se a byl poslušný až k smrti,

 a to k smrti na kříži.  

 

 Boží Syn, když vstoupil do stvoření a stal se člověkem, zřekl se - ekenosen (kenose!) - sám sebe, své (jen!) božské přirozenosti a přijal přirozenost lidskou: Stvořitel se stal tvorem, Pán služebníkem. Přesněji řečeno, přijal stav otroka (se vším, co to v tehdejší době znamenalo) - po právní stránce ovšem nebyl otrokem, a po duchovní stránce nebyl žádný člověk svobodnější než on - avšak právě vzhledem k jeho (původnímu a přirozenému) božství znamenalo pro něj přijetí lidské přirozenosti toto největší (dobrovolné) ponížení.

 Naplnil tím Izaiášovo proroctví o "Božím služebníkovi" - ebed Jahve, který "nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi..., (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily (Iz 53, 4-5).

 Historicky a velmi střízlivě a reálně byl Ježíš synem tesaře a sám tesařem (jak se to běžně překládá, avšak tekton je spíše stavební dělník závislý na zaměstnavateli než samostatný řemeslník pracující s dřevem).

 Tím, že vzal na sebe tuto přirozenost služebníka, ponížil se, nebo přesněji přeloženo: pokořil se - etapeisen eaútón. Tento Ježíšův příklad máme následovat ve svém životě jako menší: "Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš" (Flp 2, 5). "Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby" (2 Kor 8, 9). Toto zřeknutí se a pokoření Božího Syna není jen příkladné, ale výkupné.

 Ježíš toto výkupné ponížení uskutečňoval celým svým životem: narodil se v chudobě v Betlémě, při svých cestách putujícího kazatele měl hlad, žízeň, pocítil únavu, neměl, kde složit hlavu. Celý jeho život se vyznačoval poslušností vůči poslání, které přijal od Otce, a vyvrcholilo na Kalvárii: byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Toho si je František dobře vědom, když v Listu kapitule (6 - FP 130) píše, že "náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci". (Byl však poslušný i svým pozemským rodičům - Lk 2, 51).

 Ježíš Kristus ukládá výslovně tuto minoritu svým učedníkům. Když se Dvanáct vrátilo z apoštolské cesty, zaskočí je Ježíš otázkou, o čem cestou mluvili, a oni mlčí, protože se dohadovali, kdo z nich je největší. Tu jim Ježíš říká důrazně: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech" (Mk 9, 35) (Analogické výroky nacházíme na více místech.) Učedníci mluví o největším, Ježíš o prvním a posledním: v obou případech jde o to, kdo bude první: Ježíš říká, že ne největší, ale poslední (= nejmenší). A aby jim dal konkrétní příklad, ukazuje jim na dítě: ne jako na vzor chování, ale pro jeho postavení v židovské společnosti: dítě nemělo jiné právo než poslouchat.

 Tak to chápe sv. František, když se v Odkaze (4 - FP 118) vrací s jemnou výtkou současnému společenství k jeho prvním létům a píše: "A zůstali jsme bez vzdělání (id-iotae) a byli jsme podřízeni všem.

 Spor o to, kdo je mezi apoštoly největší, však tím neutichl, a vrátili se k němu ještě při poslední večeři (podle Lk 22, 24-27), kdežto podle Marka (10, 41-45) k němu došlo po žádosti Jakuba a Jana, aby měli v slávě přední místa po Ježíšově pravici a levici. Vidíme tu jednak, že apoštolové stále nechápali Ježíšovo učení o minoritě, jednak z Ježíšovy ostré kritiky důraz, který na tuto otázku klade: rozlišuje vykonávání moci v světské společnosti "králi a těmi, kdo mají moc", od vykonávání moci v novém společenství radostné zvěsti: "Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je jako představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží", nebo, jak říká ještě důrazněji Marek: "Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem (dulos) všech".

 A aby to bylo zcela jasné, prokazuje jim službu, kterou běžně dělali otroci, a umývá jim nohy s výslovným příkazem: "Máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy" (Jan 13, 4-17). Právě toto symbolické umývání nohou zdůrazňuje František na více místech svých spisů jako vlastní výraz minority: "Ať se nikdo nenazývá prior, ale všichni ať se nazývají prostě menší bratři. A jeden druhému ať umývá nohy" (1. řehole 6 - FP 23). Klára pak toto umývání nohou sestrám uskutečňovala doslovně (FP II. 2936, 2946, 2975, 3074).

 Minorita Krista a učedníků se uskutečňuje službou, která má dospět až k obětování života. Jen ten, kdo "ztratí" život pro bratry, "získá" jej (na více místech evangelií). Sebezapření ve prospěch druhých dělá z křesťanského společenství novou společnost spásy. Nejde ovšem o odříkání samoúčelné, ale: pro Boží království, pro evangelium, pro bratry a sestry, pro Krista. Pravá minorita je v lásce.

 

Boží láska k malým

obsah

 

 Ježíš se nespokojil s tím, že dával děti učedníkům za vzor, ale zdůraznil Boží lásku k malým, prostým a menším. Tato láska plyne ze skutečnosti, že malí a menší jsou Božími syny (Mt 5, 45; Lk 6, 35), a to ne jako dar stvoření, ale jako eschatologický dar spásy (Gal 4, 4-7): jsme "synové v Synu", děti Otce, a to znamená malí (v tom nejlepším smyslu). Proto se nemáme úzkostlivě shánět po svých pozemských potřebách, neboť Otec ví, co jeho děti potřebují (Mt 6, 25-34). Známe-li myšlení sv. Františka, víme, jak živá byla u něho tato víra a důvěra!

 Lukáš uvádí Ježíšův výrok, který to výrazně osvětluje: "Neboj se, malé stádce, vašemu Otci se zalíbilo, že vám dá království" (Lk 12, 32). Ne přesto, že jeho učedníci jsou malí, ale právě proto: a není výraz malé stádce jiným vyjádřením Františkova menší bratři?

 Kdo však jsou tito maličcí? Ježíš to vyjádřil v zvláštní modlitbě chvály ("zajásal v Duchu svatém") po návratu 72 učedníků z úspěšné misijní cesty (Mt 11, 25-26):

 

 Velebím tě, Otče, Pane nebe a země,

 že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými

 a odhalil jsi je maličkým;

 ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.  

 

 Ježíš staví proti sobě "moudré a chytré" (sofoi kai synetoi) světskou moudrostí - ty, kteří "dívají se, ale nevidí, poslouchají, ale nerozumějí" (Mk 4, 12) a jsou tedy slepí a hluší - a "maličké" (nepioi). I Boží dary mohou být užívány špatně. Podle učitelů Zákona nejvyšším ideálem byla hluboká znalost a úzkostlivé zachovávání Zákona, která umožňuje člověku, aby se spasil vlastní silou. Na druhé straně pohrdali těmi, kdo neznali Zákon a ne všechno z něj zachovávali, třebas i proto, že jejich zaměstnání jim to neumožňovalo (předpisy o čistotě). Ty označovali pohrdlivě 'ammé ha'arec, lid země. Krátce před Kristovým narozením slavný učitel Zákona Hillel se vyslovil: "Neznalý se nezastaví před hříchem a 'amm ha'arec nemůže být cadiq, zbožný člověk." A Ježíš ukazuje, že právě mezi těmito prostými lidmi země si Bůh vyvolil maličké, kterým odhalil, zjevil "tyto věci".

 Je ještě jeden Ježíšův významný výrok o velikosti maličkých, když Ježíš ukazuje velikost Jana Křtitele a dodává: "... ale i ten nejmenší (ó de mikroteros) v nebeském království je větší než on" (Mt 11, 11; Lk 7, 28).

 Praktický doklad, jak Bůh dává přednost maličkým, vidíme v samém začátku života církve při vyšetřování prvního zázraku uzdravení, když "přední muži v lidu, starší a učitelé Zákona" se po Petrově obhajovací řeči podivují jeho a Janově odvaze, kteří jsou "lidé neučení (agrammatoi) a prostí (idiotai)" (Sk 4, 13).

 

Minorita v misijním pohledu

obsah

 

 Zbývá ještě aspoň krátce připomenout důsledky evangelní minority pro poslání Ježíšových učedníků, neboť měly zvláštní vliv na celé její chápání Františkem, který ve svém Odkaze (4 - FP 116) uvádí, že "sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia". Tak to nacházíme v jeho životopisech, např. v 1 Cel (22 - FP 356): "Jednoho dne se v tomto kostelíku (Porciunkule) četlo evangelium o rozesílání apoštolů... Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: »To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.« Hned, plný radosti, chce svatý Otec naplnit toto spásné povzbuzení..."

 František zřejmě slyšel Matoušovu verzi (Mt 10, 7-10), s malými obměnami - podle toho, zda jde o rozeslání Dvanácti či 72 učedníků (Mk 6,8; Lk 9, 3; 10, 4) po Galileji či o pozdější rozeslání do celého světa - které vyžadovaly zmírnění. Podstatou Ježíšova příkazu je, že učedníci mají být věrohodnými hlasateli Boží velikosti také tím, že sami jsou "malí", že konají pro Kristovu slávu a ne z vlastní ctižádosti.

 Ježíš však také zdůrazňuje pohled "z druhé strany", totiž těch, ke kterým jeho hlasatelé přicházejí:

 

 Kdo podá jednomu z těchto nepatrných číši studené vody

 proto, že je to můj učedník,

 amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu (Mt 10, 42).  

 

Právě ona malost, nepatrnost hlasatelů je příležitostí pro posluchače, aby jim prokázali milosrdenství a tak skutkem přijali Radostnou zvěst.

 Obecně to potom Ježíš vyjadřuje ve své apokalyptické řeči: "Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25, 40).

 Je ovšem třeba připomenout, že evangelní minorita v misijní činnosti je sice nezbytná, není však jejím cílem, ale podporou: cílem je šíření Božího království. Tak ji chápal a prožíval sv. František. Nepokládal apoštolát za prostou účast na běžné pastoraci. "František chtěl, aby, tak jako apoštolové, řád jím založený měl za pole působení celý svět a v něm rozvíjel svou činnost jak pro polepšení věřících, tak pro obrácení nevěřících. Toto chápal pod jménem apoštolské činnosti, a to patřilo vnitřně k apoštolskému životu, jak mu rozuměl" (Hilarin Felder OFMCap., Ideály, Praha 1948). A protože ani ti, kdo neztratili víru, nenavštěvovali už bohaté kostely a často podléhali pseudoevangelním hnutím doby, František byl názoru, že kromě misií k nevěřícím měli bratři jít vyhledávat křesťany všude tam, kde bylo možné je nalézt.

 

 

CHUDOBA JAKO PROJEV MINORITY

obsah

 

 "František chápe chudobu jako obsáhlý postoj vnitřního člověka, a to tak, že vnější chudoba je výrazem vnitřního, mnohem hlubšího a všestrannějšího postoje" (K. Esser - L. Hardick - E. Grau - Texty FS 64).

 Aniž bychom se chtěli pouštět do širšího rozboru otázky františkánské chudoby, omezíme se na základní pohled, a tvrdíme, že svým způsobem je chudoba zástupné heslo vyjadřující minoritu, a zdá se, že - aspoň v začátcích a u Františka samého - to, co dnes označujeme výrazem minorita, bylo souhrnně a zjednodušeně nepřesně vyjadřováno jako "chudoba".

 Nedorozumění vzniká především tím, že chudoba svou podstatou je pojem vyjadřující určitý hmotný stav a je chápána jako hmotná chudoba. Můžeme v tomto směru říci, že František (a jeho první bratři) žijí po hmotné stránce opravdu velmi chudě, avšak ve Františkově myšlení vloženém do jeho spisů nezaujímá hmotná chudoba zdaleka tolik místa, jak bychom čekali. Tak už v úvodním ustanovení obou Řeholí se nemluví o životě v chudobě, ale bez vlastnictví (FP 4; 75). Úzkostlivý je František pouze na peníze (FP 28; 87), bez kterých se - tehdy! - mohli obejít. Když však mluví o věcech potřebných k životu, zdaleka není úzkostlivý a říká: "ať mají jeden hábit... a pokud by bylo třeba, druhý..." (FP 8; 81), "smějí mít knihy, které potřebují pro konání bohoslužby... mohou mít breviáře" (FP 10; 82), "mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo" (FP 25), "ať se bratři varují, aby v žádném případě nepřijímali kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě..." (Odkaz 7 - FP 122).

 Tak jako v jiných případech je třeba ujasnit význam slova chudoba. Není totéž, mluví-li o chudobě dnešní sociolog, a když hlásáme evangelní chudobu nebo zkoumáme františkánskou chudobu.  V společensko-ekonomické perspektivě obsahuje slovo chudoba trojí význam: 1) nedostatek něčeho nezbytného, abychom mohli žít plně jako lidé; 2) závislost, neschopnost samostatně si to zajistit, což způsobuje 3) odsunutí na okraj nebo přímo vyloučení ze společnosti. Takto chápaná chudoba má především hmotnou podobu, má však také svůj lidský rozměr. Nemusí to být vždy absolutní chudoba jako nedostatek základních životních prostředků, naopak nejrozšířenější formou je relativní chudoba jako vyloučení z převažujícího způsobu života daného prostředí.

 Méně se mluví o chudobě lidského typu, která se označuje spíše jako nedostatek, týká se téměř každého člověka a může mít velmi různou podobu. Mívá podobu psychosociologickou, když se týká zdraví, rasy, pohlaví (ženy), věku (děti, staří), citové osamělosti, ztráty svobody občanské, politické, náboženské. Má však také povahu ontologickou, bytostnou: člověk je bytost nedokončená, nestálá, odsouzená k utrpení a smrti. A k tomu v každém člověku je zlo a hřích, z nichž se sami nedokážeme osvobodit: před Bohem jsme vždy chudí.

 Tento rozbor nás vede k poznání, že se někdy výrazy chudoba, chudý užívají nesprávně resp. neoprávněně. Žít bez vlastnictví nemusí ještě znamenat chudobu, odevzdá-li se vlastnictví do společného a jako takové se užívá (třebas to znamená určitou závislost). Podobně žít skromně, střídmě, angažovat se pro chudé jsou ušlechtilé postoje, nedají se však ještě nazvat chudobou. V náboženském smyslu chudí Starého zákona (anavim) a chudí v duchu Matoušova evangelia jsou spíše pokorní a menší než chudí, kterým by chybělo to potřebné.

 Bible neříká, že hmotná dobra jsou zlem, naopak SZ hlásá, že bohatství je požehnáním od Hospodina a i v NZ se setkáváme se zbožnými boháči. Jestliže Ježíš blahoslaví chudé, pak ne pro nedostatek jako takový, ale pro jeho přijetí v pokoře, v chudobě ducha. Chudoba v každé formě je zlem jako podmínka tohoto života narušeného hříchem (chudé máte vždy mezi sebou - Jan 12, 8): v Božím království však už nebude žádný nedostatek. Osvobození chudých od chudoby je Božím plánem a je také úlohou učedníků Království: je třeba dělit se, dávat do společného, vracet Bohu přijaté dary, odstraňovat příčiny chudoby a zla.

 Z tohoto pohledu je třeba dívat se na Františkovo a františkánské chápání chudoby, které je mnohem širší než jen přijetí hmotné chudoby, a spíše se právě dá vyjádřit pojmem minority, především v postoji před Bohem. Jako základní Františkův text můžeme přijmout jeho stručný, pádný a výstižný výklad prvního blahoslavenství: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,3). Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře (srov. Mt 5,39)" (Napomenutí 14 - FP 163). Jak vidíme, František ani slovem nenaráží na hmotnou chudobu a chápe toto blahoslavenství, obvykle klíčové pro křesťanská pojednání o chudobě, zcela duchovně.

 Z pohledu Napomenutí 14 pak můžeme chápat všechna ustanovení Řehole, která spíše než k chudobě chtějí vést bratry k svobodě pro Boží království. Už jsme se zmínili, že obě řehole v klasickém řeholním trojím zříkání nemluví o chudobě, ale o životě v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví. V Nepotvrzené řeholi pak ovšem následuje evangelní zdůvodnění známými citáty z evangelia, které však spíše mluví o odříkání se "pro mé jméno", včetně klasického případu bohatého mladíka (Mt 19, 21). Konkrétně to pak vyjadřuje v obou řeholích překvapujícím způsobem: "... Potom... ať prodá vše, co má - pokud to může udělat podle ducha bez překážek - a snaží se to rozdat chudým" (1. řehole 2 - FP 5). Tedy žádný striktní příkaz absolutní chudoby: může-li..., ať se snaží! Je překvapující, že i v podstatně více právnické a stručnější definitivní řeholi zůstal stejný duch: "... ať mu řekne..., aby šel, prodal všechno, co má a snažil se to rozdat chudým. Kdyby mu to nebylo možné, stačí mu dobrá vůle" (Řehole 2 - FP 77).

 V tomto duchu potom můžeme sledovat další ustanovení řehole i některé poznámky jakoby na okraj, které potvrzují toto chápání chudoby v duchu minority. Tak hned v hlavě 2: "Všichni bratři mají nosit levný oděv... i kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy (1. řehole 2 - FP 8), což je v potvrzené řeholi vyjádřeno jadrněji: "Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty...; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou" (Řehole 2 - FP 81).

 Chudoba v minoritě se má rovněž projevovat tím, že základním zdrojem obživy má být práce, a to u druhých lidí s tím, že mzda (nikdy ne v penězích) má být chápána spíše jako dar a nemá být vyžadována, a v případě potřeby "mohou prosit o almužnu jako jiní chudí" (1. řehole 7 - FP 24; Řehole 5 - FP 88). Až v konečné řeholi je ustanovení dané zřejmě vývojem řádu, že "Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc" (Řehole 6 - FP 89), které pak František (jak jsme se již výše zmínili) koriguje ve své závěti výstrahou, aby bratři nepřijímali "kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě" (Odkaz 7 - FP 122); otázky vlastnictví se tu nedotýká.

 Mohli bychom jistě pokračovat dále v pátrání po vztahu chudoby a minority ve Františkových spisech, avšak to, co bylo uvedeno, postačí k utvoření si základního obrazu. Je možno odkázat na důkladnější pojednání Thaddée Matury OFM "Tajemství a problematika františkánské chudoby včera a dnes" přednesené na VI. plenární radě OFMCap. v Assisi 11.9.1998, zařazené též v polském sborníku "Duchowošč sw. Franciszka z Asyžu a nasze problemy wspólczesne (Kraków 2000) a přeložené v Textech FS 91, z niž jsem rovněž čerpal. Tam je také rozebrána problematika vývoje této otázky, z níž uvedu na zamyšlení jen toto důležité lapidární tvrzení o posunu v chápání chudoby již krátce po Františkově smrti: "Bratři měli málo, popřípadě vůbec nic, avšak, opírajíce se o privilegia a výjimky, mohli hodně. Tímto způsobem evangelní být menší, které spočívá v tom, nemít moc, být nikdo, bylo podrobeno těžké zkoušce."

 Na samý závěr této části jeden citát z Františkovy Chvály ctností (FP 256), kde k některým základním ctnostem přiřazuje jiné ctnosti jako jejich ochránkyně: "Paní svatá Chudobo, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou Pokorou."

  

  

MINORITA A POSLUŠNOST

obsah

  

 Vedle výše uvedené zmínky o poslušnosti vůči církvi v apoštolátu, která je vnějším projevem minority a poslušnosti vůči společenské autoritě vůbec, zajímá nás, jak se zásadním způsobem projevuje minorita v poslušnosti uvnitř bratrského společenství. O tom nám dost zřetelně mluví vlastní Františkovy spisy.

 Každá společnost, která má plnit svou úlohu spojovat lidí k usnadnění dosažení určitého společného cíle, vyžaduje organizovanost jak mezi členy společnosti navzájem (v rovině horizontální), tak směrem k určité vůdčí autoritě (ať už to bude jednotlivec nebo vůdčí skupina), která by dosažení společného cíle zajišťovala (rovina vertikální), a to především (primárně) směrem shora dolů, který je základní (autorita má právo vydávat příkazy v zájmu všech), tak (sekundárně) v zpětné vazbě poslušností všech členů vůči společné autoritě.

 To platí jak v společnosti občanské včetně státu, tak zejména v každém společenství náboženském, kde základní autorita je transcendentní, mimo a nad lidské společenství, totiž Bůh. V křesťanství postaveném na Božím zjevení je pak absolutní autoritou vtělený Boží Syn Ježíš Kristus, a pokračováním jeho autority v čase (a dočasně - do jeho druhého příchodu) v církvi jako společenství jím založeném jsou to ti, které on ustanovil do jejího čela: apoštolové a biskupové v nepřetržitém následnictví. Je tedy organizace křesťanské církve nutně a důsledně hierarchická ve vertikálním směru, což ovšem nepopírá její základní horizontální rovnost všech členů jako Božích dětí.

 Tento hierarchický prvek platil vždy i v dobrovolných sdruženích křesťanů jako je jsou řeholní společenství klášterů klasického typu, a lze říci, že ještě výrazněji: opat (abbas = otec) jako absolutní autorita nad ostatními členy, kteří se vstupem do společenství (a později řeholními sliby) zavazují k absolutní poslušnosti motivované poslušností vůči Bohu: opat je dobrovolně přijatý přímý zástupce Boží.

 Do tohoto schématu struktury každého společenství (a zejména řeholního) učinil zásadní průlom František, když myšlenku rovnosti všech dětí Božích vyjádřil důsledným vztahem rovnosti mezi všemi bratry (včetně sebe samého) a dovedl ji do takového důsledku, že v dobrovolném řeholním společenství nemůže být jiná skutečná autorita než autorita Boží, a že lidská autorita je jen autoritou služby: "Vy si nedávejte říkat mistr, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi" (Mt 23, 8-9).

 Uveďme si nyní, jak František vyjádřil tuto koncepci rovnosti, poslušnosti a služby v minoritě ve svých spisech. Nejvýrazněji ji nacházíme v první Nepotvrzené řeholi, kde odráží původní vztahy v ještě malém společenství plném prvotního nadšení (1209-1221).

 Pro představené (což platí dodnes) nezná První řehole jiné označení než "ministr a služebník" (4 - FP 13 a dále) a výslovně zakazuje označení "prior" tj. "přední", převor (6 - FP 23). "Ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými" (5 - FP 19). Jejich autorita je založena na službě, tedy ve vertikální rovině probíhající (proti běžnému schématu) zdola: "A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil" (4 - FP 14). Zpětná vazba poslušnosti (rovněž zdola) zůstává nezměněna: "A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají..." (4 - FP 13), takže vertikální rovina autority a poslušnosti se nakonec mění na horizontální rovinu vzájemnosti: "Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi" (4 - FP 13).

 Vzájemnost mezi představenými a ostatními bratry jde dokonce tak daleko, že tito mají povinnost "dávat pozor na to, co ministři a služebníci dělají", zjistí-li u nich nedostatky v životě, ať jsou třikrát napomenuti a když se nenapraví, má to být na kapitule ohlášeno generálnímu ministrovi (5 - FP 16); toto ustanovení se v definitivní řeholi již neobjevuje.

 Vzájemnost mezi bratry a jejich ministry je rovněž zdůrazněna možností obracet se na ministry, a povinností ministrů postarat se o ně (6 - FP 22), a toto ustanovení je stejně důrazně převzato do definitivní řehole: "Tak to má být: ministři ať jsou služebníky všech bratří" (Řehole 10 - FP 100-102). Krásným způsobem je pak tato zásada rozvedena v Listu ministrovi (FP 234-237).

 Vzájemnost bratří je vyjádřena nejen vertikálně (k představeným), ale i horizontálně (mezi bratřími navzájem): "Jeden druhému ať s důvěrou projevuje své potřeby, aby ten mu obstaral, co je třeba a tak mu posloužil. A každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě" (9 - FP 32). Rovněž toto ustanovení je v definitivní řeholi zachováno, třebas právnicky stylizovaným způsobem (Řehole 6 - FP 91).

 Minorita ve vzájemných vztazích bratří se má projevovat i tím, jak František důrazně upozorňuje, že se nemají mezi sebou "hádat o slovíčka" (11 - FP 36) ani jinak hněvat, urážet, posuzovat a pomlouvat (11 - 37); rovněž toto ustanovení je stručně a hutně převzato do definitivní řehole (Řehole 3 - FP 85).

 Definitivní řehole z roku 1223 v podstatě uchovává tato ustanovení, ovšem růst počtu bratří v nyní už světovém společenství, kde nelze udržet spontánnost prvotního nadšení, vynucuje si posílení vertikálního prvku poslušnosti; tak obsahuje ustanovení, že bratři mají generálního ministra a služebníka "přesně (firmiter - pevně, přísně) poslouchat" (Řehole 8 - FP 96). Vypadly výše uvedené zásady o napomínání a obžalování (provinčního) ministra (5 - FP 16), naopak je tu dána možnost odvolání neschopného generálního ministra (Řehole 8 - FP 97).

 Ještě výrazněji je poslušnost téměř v tradičním mnišském duchu vyjádřena v Odkaze z roku 1226: "Nařizuji přísně pod poslušností všem bratřím... A budu přísně poslouchat generálního ministra našeho bratrského společenství i kvardiána, kterého mi určí; a chci být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem... A také všichni ostatní bratři jsou povinni takhle poslouchat své kvardiány..." (FP 123-126). Zde se již plně projevuje napětí mezi původním bratrským ideálem a lidskou realitou, kterým se pak vyznačuje vývoj františkánství po celých osm staletí až dodnes.

 Nezapomeňme ani na Sienský odkaz (FP 132-135) z jara 1226, kde ze tří bodů, které zdůrazňuje, dva se výslovně týkají minority, totiž: věrnost chudobě, a podřízenost představeným a ochota sloužit, a rovněž první bod bratrské lásky je implicitně jejím připomenutím.

 Dobrým komentářem k vztahu minority a poslušnosti jsou Františkova Napomenutí. Hned Napomenutí 2 (FP 147) ukazuje, že kořenem zla je přivlastňování si vlastní vůle. Napomenutí 3 "O dokonalé poslušnosti" (FP 148-151) pak je přímo traktátem o poslušnosti ve Františkově pojetí, jehož refrénem je pozitivní odpověď na "zlo" uvedené v Napomenutí 2, totiž, že pravá poslušnost je v zříkání se vlastní vůle z lásky k Bohu a k bližnímu v konkrétním případě - což není nic jiného než minorita. Napomenutí 4 (FP 152) připomíná, že úřad představeného je v podstatě "služba mýt bratřím nohy", kterou si nikdo nesmí přisvojovat, a Napomenutí 5 (FP 154) dovádí myšlenku minority do jejího nejhlubšího základu: "Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi (2 Kor 12, 5), a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista."

 Vyjdeme-li z tohoto pohledu na Napomenutí 2 a 3, pak můžeme říci, že i všechna ostatní Napomenutí z určitého úhlu osvětlují otázku minority Menšího bratra. Uveďme jako příklad jen Napomenutí 23 "O pokoře" (FP 172): "Blahoslavený služebník, který je mezi svými podřízenými právě tak pokorný, jak kdyby byl mezi svými pány..."

 Z Listů, které se nám od Františka zachovaly, je poslušnost v minoritě nejvýrazněji vyjádřena (kromě už zmíněného Listu ministrovi) v Listu věřícím (2. verze), který, jak je známo, představuje základní pravidla pro Třetí řád kajících bratří a sester. Už v úvodu vyznává František sám o sobě: "Protože jsem služebníkem všech, mám povinnost sloužit všem..." (FP 180). Výslovně o ní pojednává v části 8 (FP 197): "Komu byla svěřena moc poslušnosti a kdo je považován za většího, ať je jako menší a služebník ostatních bratří. Každému ze svých bratří ať projevuje a prokazuje milosrdenství, jak by si sám přál, aby mu bylo prokazováno, kdyby byl podřízeným."

 Kupodivu nenacházíme výslovné zdůraznění minority v poslušnosti v Listu kapitule (FP 214-231), třebaže jeho způsob vyjádření je proniknut Františkovou hlubokou pokorou, kterou se snaží přenést i na bratry; list je příliš soustředěn na otázky úcty k Eucharistii, Písmu sv. a na liturgii. Totéž bychom mohli říci o Listu kustodům (FP 240-244) a Listu kvardiánům (FP 245-248). Výrazně je duchem minority proniknut List bratru Antonínovi (FP 251-252), když přihlédneme k moudré opatrnosti, kterou měl František vůči učeným bratřím.

 Souhrnně můžeme říci, že tento výčet míst z Františkových spisů ukazuje dostatečně celou jeho koncepci autority a poslušnosti (bez které se žádné společenství neobejde) chápané jako služba, čímž je uchován základní rys bratrství.

  

  

APOŠTOLÁT VE ZNAMENÍ MINORITY

obsah

  

 Na toto téma bylo už něco řečeno na závěr pojednání o evangelním základu minority. Soustavněji na toto téma pojednává Kajetán Esser OFM ve svých Duchovních tématech (Téma 7 - Texty FS 12) a pokládáme za užitečné uvést zde jeho myšlenky v plném rozsahu.

 Františkánský apoštolát musí mít své místo v životě Menších bratří, proto se musí vyznačovat a být utvářen "minoritou". Tím je dán třetí určující prvek františkánského apoštolátu (po svobodě a otevřenosti vůči všem úlohám a úřadům a po zařazení každé pastorační činnosti do celého života Menších bratří; čtvrtým prvkem je jeho uskutečňování v duchu křesťanské bratrské lásky): musí být nutně uskutečňován v duchu opravdové minority, totiž úplné pokory. To je třeba vysvětlit především v důsledcích pro praktický život - snad se tak sám od sebe ukáže význam "minority" v moderním apoštolátu.

 1. "Ať jsou menší a poddáni všem v domě" (1. řehole 7 - FP 24). Toto povzbuzení vyslovuje také první a současně rozhodující požadavek dobrovolné minority v apoštolátu. Menší bratr nemá usilovat o žádnou přikazující pozici. Má být vždy ochotný sloužit. Má být "menší" vůči všem, kteří pracují v budově církve pro spásu duší. A je-li mu církví svěřena vedoucí úloha, i zde si má uchovat ducha služby. Potom bude "ministrem a služebníkem druhých" (Řehole 10 - 102). Právě v tomto případě má mít na mysli jiné povzbuzení řehole: "Ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil... A jeden druhému ať umývá nohy" (1. řehole 4 a 6 - FP 14 a 23). Když se budou bratři takto chovat, jejich apoštolát menších bude v souladu se způsobem života podle svatého evangelia, i kdyby jim byly svěřeny vysoké i nejvyšší nezávislé či vedoucí úlohy.

 2. "Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách" (1. řehole 9 - FP 30). Ve svém apoštolátu se Menší bratr má spontánně otevřít všem lidem. Má rozdávat a ukazovat všem bez výjimky Kristovu lásku. Zvlášť si však má vzít na starost "ty nejmenší", s kterými nikdo nepracoval rád: zavrhnuté a opovrhované, vyděděné a bezbranné, utlačované a opuštěné. Má sloužit "těmto nejmenším" tím, že sám se stane "tím docela nejmenším". Nemá jim sloužit s dobrotivou, a přitom často urážející blahosklonností, ani s nadšeným pohrdáním sebou, a vůbec už ne s odporem a nechutí, ale naopak má mít radost z toho, že se s nimi setkává.

 3. Mělo by být přirozené, že apoštolát ve znamení "minority" není vykonáván "sub specie odměny" (s myšlenkou na odměnu). Nesmí být vybírán se zřetelem na větší hmotný zisk či pozemskou výhodu; ani pro získání pochvaly a uznání, ba ani s výhledem na větší zásluhu pro nebe. O tom všem a o některých podobných případech mluví řehole: "Jako odměnu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry životní potřeby, kromě peněz, a to pokorně, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu" (Řehole 5 - FP 88). To se vztahuje na středověké podmínky, ve svém jádru to však platí stále a nabývá stále velké aktuálnosti.

 Minorita "Božího služebníka, který zachovává svatou chudobu" přináší v této oblasti apoštolátu i jiné problémy, velmi významné pro naše časy: Odpovídá duchu minoritní pokory podmiňovat apoštolskou činnost váze počtu? Pro františkánského apoštola se nesmí nějaká apoštolská činnost jevit jako hodnotná jen proto, že se pěkně vyjímá v statistice! Pokora Menšího bratra, jeho nezištná disponibilita ho musí ušetřit magie počtu, která dnes široko ovládá i pole apoštolátu. Musí ho dokonce osvobodit i od tance okolo modly "úspěchu", kolem níž se v mnohých oblastech apoštolátu všechno točí!

 4. Duch minoritní pokory, který vyrůstá ze života podle svatého evangelia, udržuje v nás přesvědčení, že "jsme neužiteční služebníci", i když "uděláme všechno, co jsme byli povinni udělat" (srov. Lk 17, 10). Ne náhodou byl tento výrok evangelia sv. Františkovi tak blízký (srov. 1. řehole 23 - FP 68). Bratr ať má stále na paměti, že je neužitečným nástrojem, kterým si dobrý Pastýř Kristus chce posloužit v tomto určitém případě, Proto neskládá svou důvěru v pozemské prostředky, v osobní dary a schopnosti, ale jen v toho, který "nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže" (1. řehole 23 - FP 69). Jako "neužiteční služebníci" mají si Menší bratři v praktickém apoštolátu dávat pozor, aby neotvírali dveře molinismu, který v nauce odmítají.

 5. Duch minority je vždy duchem služby v poslušnosti. Proto v řeholi František vyžaduje od bratří kazatelů poslušnost a podřízení se biskupům, kteří jsou vlastními nositeli pastorace v diecézi (srov. Řehole 9 - FP 98). A v Odkaze (3 - FP 112) slibuje stejnou poslušnost farářům a nechce kázat proti jejich vůli. Pro tohoto ducha služby podřizuje světec konání kázání pověření ministrů. Len ten, kdo má jejich dovolení, může vykonávat úřad kázání v zemi nebo v misiích (srov. 1. řehole 16 a 17 - FP 42 a 46; Řehole 9 a 12 - FP 98 a 107). Není proto chybou, prohlásíme-li tohoto ducha služby v poslušnosti, který se projevuje v celém okruhu apoštolátu, za ryze františkánský.

 Takto, a rovněž jinými způsoby, může duch naší minority přinést i dnes své plody ve františkánském apoštolátu. Ten, kdo trochu zná tento problém, připustí, že s takto uzpůsobeným apoštolátem by Menší bratři mohli přinést význačný příspěvek na poli moderní pastorace a apoštolské práce, příspěvek, který by byl současně specificky františkánský a který nesmí chybět ve vnitřním životě církve. - Tolik K. Esser.

  

  

MINORITA DNES

obsah

 

 Jak chápat ono "být menší" v našich současných podmínkách, vyslovil mimo jiné bratr Hermann Schalück OFM v přednášce o příspěvku františkánů k nové evangelizaci z roku 1991, krátce před svým zvolením generálním ministrem řádu a tedy už jako určitý koncept své budoucí linie: "Jsem upřímně poněkud alergický na příliš triumfalistickou myšlenku o našich možnostech... Františkánům, »menším« a »malým« podle jména, náleží snad víc než ostatním vědomí, že jsou povoláni dělat malé kroky a vyhýbat se pokud možno nepodloženým slovům a vyhlášením. To, co bude mít váhu, budou malé, ale velmi odvážné kroky směrem k evangelizaci, kterou nazýváme novou, a v ní. Myslím si, že náš způsob je velmi dobře vyjádřen heslem »myslet globálně, jednat lokálně«. Budeme-li hledat a podle možnosti se snažit vyčíst znamení naší doby v celé její komplexnosti, je pravděpodobně třeba, abychom se uspokojili s velmi skromnými kroky a začali s novou evangelizací ve vlastním domě. Když to shrneme, naše povolání bude pravděpodobně úlohou kvasu v těstě, úlohou malého semínka" (Texty FS 7).

 

 

VĚR

obsah

 

 Není mi známá žádná monografie či důkladnější studie na téma františkánské minority, která by je rozebrala po všech (i dalších) uvedených stránkách. Shromáždil jsem do těchto skript podnětné příspěvky, o kterých vím, a některé vlastní poznámky. Jsem si vědomý, že tím není dané téma vyčerpáno, ani že by šlo o zcela soustavný materiál. Je tu však sneseno dost námětů k zamyšlení, aby daly základ vlastnímu pochopení významu minority pro osobní františkánský život, a aby bylo možno na nich pokračovat dál.