|
Bratrství Radim Jáchym ofm |
ÚVOD: ŽIVOT V PRŮSEČÍKU KŘÍŽE EVANGELIA
"Pán mi dal bratry" (Odkaz)
Když se ptáme, co je na Františkovi a františkánství nejvíc specifické, co vytváří jeho podstatu, co je charakterizuje v rámci křesťanství a vymezuje) nikoli odděluje!) od ostatních hnutí v rámci církve, pak na to odpovídá sám František ve svém Odkaze: Sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia (Odkaz 4 - FP 116).
Tím ovšem problémy nekončí: Evangelium je radostná zvěst spásy určená všem lidem, a nikdo si je nemůže vyhrazovat pro sebe. Pokud někdo chce z evangelia učinit základ svého života jako své zvláštní povolání, pak to může udělat jen trojím způsobem: a) že za tento základ učiní jiné evangelium, což je případ všech bludařů a ne Františkův, b) že si z evangelia vybere určitou část jako specifický základ, např. zaměření na určitou skupinu lidí - což může být legitimní způsob (pokud ostatní nevylučuje), ani to však není případ Františkův, anebo c) že žije plně celé evangelium (jak má každý křesťan žít), na jeho některou stránku však klade větší důraz (opakuji, bez vylučování ostatních stránek), a to je příznačné pro Františka a františkánství.
Která je tato stránka (či stránky) evangelia, které František zvlášť akcentuje, a které by přesto zvýraznily jeho plnost? Můžeme říci, že evangelium jako radostná zvěst o spáse má dva rozměry: Vertikální mezi Bohem a člověkem jako Boží poselství (směr dolů) a odpověď člověka (směr vzhůru). (NB: toto pořadí je důležité a nezaměnitelné!) František se cítí Bohem osloven (povolání!) a jeho odpovědí je Pavlovo: Co chceš, Pane, abych dělal? - odpověď, kterou dává celým svým životem v poslušnosti, a která je i naším, františkánským posláním. Tento vertikální vztah je vědomím Boží velikosti a malosti člověka, vědomím minority v poslušnosti, která se přenáší i vůči všem, kteří jsou stvořeni jako já a jdou se mnou stejnou cestou.
Horizontální rozměr pokračuje v tomto rozhlédnutí se člověka kolem sebe a zjištění toho, co vyslovil Ježíš: Vy všichni jste bratři (Mt 23, 8; 12, 59), protože máme jednoho Otce v nebi a chceme plnit jeho vůli. František velmi výrazně od samého počátku přijímá ty, kteří se k němu chtěli připojit, jako bratry, přestože to byli ze značné části muži vyššího postavení než bylo dříve jeho. Už proto nesnáší ve svém společenství žádné tituly, žádné přednosti představenství, které může být jen službou. Patrně nejvýrazněji tuto myšlenku vyjadřuje, když říká v řeholi: A bratři... ať se k sobě chovají jako v rodině (sicut domestici, tj. domácí, lidé společného domu - Řehole 6 - FP 91).
Spojení vertikálního a horizontálního rozměru vytváří kříž našeho života, na jehož průsečíku člověk svůj život prožívá. Tento kříž není svou podstatou utrpením, ale utrpením se stává, jestliže jej neprožíváme v harmonii. Kristus vzal na sebe tento kříž našeho života a protrpěl jej do krajnosti, aby jej uvedl opět do jeho pravé, původní harmonie. - Toto intuitivně pochopil František a proto prožívá život svůj život a ukládá jej svým následovníkům jako evangelium kříže prožívané ve společenství menších bratří (a sester).
OTEC PŘI VZNIKU FRANTIŠKÁNSKÉHO BRATRSTVA
"Tato úvaha o Otci při vzniku františkánského bratrského společenství předpokládá znalost rozličných témat jako: Otec při vzniku života; Otec při vzniku lidské rodiny; Otec při vzniku církve, Božího domu-rodiny; Otec při vzniku řeholního života.
Otec, o kterém je řeč, je Otec našeho Pána Ježíše Krista.
Postavit Otce na počátek františkánského bratrského společenství znamená uznat, že františkánské bratrstvo bylo zrozeno Otcem našeho Pána Ježíše Krista, že františkánské bratrské společenství, protože je církví, je Božím domem-rodinou, a že při určování vztahů mezi bratry uvnitř tohoto františkánského bratrstva je třeba tuto pravdu mít na zřeteli.
Otec je otcem, nakolik rodí a má před sebou syna. Tuto pravdu hlásáme, když se obracíme k Otci, který je v nebi, a říkáme: Otče náš (Mt 6, 9), a potvrzuje ji Ježíš, když vyhlašuje: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu (Jan 20, 17). Ježíš přesně odlišuje svůj vztah s Bohem Otcem od našeho vztahu: on je Otcův jednorozený (Jan 1, 18), my jsme se stali dětmi nebeského Otce v Synovi, když jsme totiž přijali Slovo a uvěřili v jeho jméno (Jan 1, 12).
Podle sv. Pavla od Otce má jméno každé otcovství na nebi i na zemi (Ef 3, 15). Otec, který rodí, je Otec nebeský, Otec našeho Pána Ježíše Krista (2 Kor 1, 3; Ef 1, 3; Kol 1, 3; 1 Petr 1, 3), Otec života.
O zrození františkánského bratrského společenství nebeským Otcem mluví výslovně Tomáš z Celana, který se, když připomíná starostlivost sv. Františka o jednotu mezi bratry, vyjadřuje takto: Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě (2 Cel 191 - FP 777).
V Celanově textu, bohatém na biblické ohlasy, jsou obsaženy některé prvky, které si zaslouží zdůraznit.
Tak především si sv. František přeje, aby mezi všemi jeho syny vládlo pouto jednoty (Ef 4, 3), totiž Kristovy církve. Pouto jednoty je nepostradatelnou podmínkou, aby bratři mohli svorně žít v lůně jediné matky. Matka, o které je řeč, je františkánské bratrské společenství, nakolik je Boží církví. Svorně mohou žít v lůně této matky, totiž františkánského bratrského společenství, jen ti, kdo jsou přitahováni týmž duchem (Job 34, 14).
V souvislosti knihy Job duch, o kterém je řeč, je dech života, kterým každá bytost žije. Podle mudroslovného úsloví každá forma života pochází z ducha. Job vyslovuje bio-fyziologickou zásadu (vlastní jeho době), podle které všechen život pochází z ducha. Podle sv. Jana tělo, co se týká života, nic neznamená. Všechno, co je život, pochází z ducha. Tak jako přirozený život má svůj životní princip: ducha (Jan 6, 63a), tak duchovní život má vlastní životní princip (ducha), který je na křesťanské rovině představován Božím slovem: Moje slova jsou duch (a tedy) život (Jan 6, 63b).
Ve františkánském bratrském společenství duch, který přitahuje a který dává žít, je apoštolské povolání, totiž následování Krista (Christi vivendi forma) podle příkladu apoštolů (Apostolica vivendi forma). Bratři, přitáhnuti týmž duchem (to je týmž svatým povoláním) a zrozeni týmž Otcem (Přís 23, 22), jsou syny nebeského Otce a uznávají se mezi sebou za bratry.
V Přís 23, 22 otec, který je rodičem syna, je pozemský otec; v Celanově ohlase Otec, který rodí, je Otec nebeský, to je Otec našeho Pána Ježíše Krista. Osobní povzbuzení knihy Přísloví, jako mudroslovná výchova, nachází svou plodnou půdu v lůně lidské rodiny. Tou se, podle výkladu sv. Františka, stává františkánské bratrské společenství. Po daru života (zrodit) následuje dar výchovy v duchu pokory (žít v shodě s tímto duchem). Dar života a dar výchovy jsou i pro sv. Františka plodem lásky.
Podle Celanova svědectví je sv. František přesvědčen, že na počátku jeho bratrského společenství stojí Otec, od kterého má jméno každé otcovství (Ef 3, 15): všichni bratři byli zrozeni týmž otcem, Otcem nebeským. Tato myšlenka, vyjádřená slovesem rodit, je už v Starém zákoně, především v mudroslovní literatuře ve vztahu k Moudrosti, o níž se praví, že byla zrozena od Boha dříve než čas (Přís 8, 22.24.25), a v žalmech, ve vztahu k mesiášskému králi, o němž Bůh říká: Já jsem tě dnes zplodil (Žl 2, 7; 109/110, 3).
Janovo evangelium odlišuje dvojí zrození: jedno z těla a krve (= zrození lidské), a druhé jako Božích dětí prostřednictvím víry: těm, kdo přijímají Slovo života, dal moc stát se Božími dětmi (Jan 1, 12).
ak jako počátek Krista a křesťanů, i počátek františkánského bratrského společenství je od Boha. Uznává to sám sv. František v Odkaze (4 - FP 116), když prohlašuje: Potom dal mi Pán bratry. Bratři jsou darem Otce sv. Františkovi prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu Svatém.
Za to všechno, co františkánské bratrské společenství je, vděčí svému počátku. Protože je zrozeno Bohem, františkánské bratrstvo je současně skutečností i tajemstvím: skutečností, neboť je opravdu Boží rodinou; tajemstvím, neboť je dílem Božím a má zvláštní poslání, které má vykonávat v církvi a ve světě. Jako takové pohybuje se toto zrození v oblasti víry a má hodnotu pro toho, kdo, jako věřící, je v spojení s Otcem prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu Svatém. Protože je Boží rodinou, františkánské bratrské společenství se, tak jako církev, poznává též v praxi podle spravedlnosti, totiž podle plnění vůle Otce (1 Jan 2, 29), podle zachovávání lásky (1 Jan 4, 7) a podle vítězství nad světem (1 Jan 5, 4).
U Celana máme rozšíření kristologického titulu narozený z Boha od Krista a křesťanů (1 Jan 5, 18) na františkánské bratrské společenství. I v něm se splňují proroctví, neboť jeho členové jsou připuštěni k účasti na Božím Duchu a na božském životě." (Martino Conti OFM, VITA MINORUM 1/2000, Texty FS 79)
SPECIFICKÝ RÁZ FRANTIŠKÁNSKÉHO BRATRSTVÍ
"Vlastností františkánského charismatu je evangelijní radikalismus, tak jak byl vyjádřen v spisech sv. Františka. Toto františkánské charisma má dvě základní známky, které ověřují jeho autentičnost: fraternita (bratrství) a minorita (duch pokory a služby).
Sv. František chtěl, aby lidé, oživení Kristovým Duchem, žili společně, aby společenství života s Kristem se uskutečňovalo ve skupině; takovou skupinu nazývá bratrským společenstvím.
Následovníci sv. Františka představují bratrské společenství s Kristem, v němž každý osobně je vyzván následovat Krista a je osobně zodpovědný za ohlašování Krista. Proto každý jako Kristův bratr a sestra uchovává si v společenství nejvyšší osobní hodnotu. Zde má svůj původ i františkánská láska ke každému člověku jako osobě. Odtud se též rodí úcta k charakteristickým známkám, které každý jednotlivý člověk dostal od Boha - úcta k jeho originalitě. Od úsvitu existence františkánského řádu spočívalo těžiště vždy na respektování osobnosti každého bratra, což má důležité a praktické ohlasy ve františkánském zákonodárství.
Chceme žít nejen jeden vedle druhého a usilovat o tentýž cíl a pomáhat si k jeho dosáhnutí, ale obracíme se k sobě, abychom se navzájem měli rádi, tak jako nám Kristus Pán dal příklad a radu (1. řehole 11 - FP 37). Všichni se máme pokládat za bratry (6 - FP 23), abychom se navzájem ctili (7 - FP 26) a předkládali jeden druhému upřímně své potřeby (9 a 6 - FP 32 a 22), prokazovali si navzájem pokorné služby (6 - FP 23), vyhýbali se sporům, pomlouvání, hněvu, negativnímu posuzování (11 - FP 36-37); krátce řečeno, milovat skutkem a ne len slovem (11 - FP 37), a to všechno máme dělat s něžností, jakou má matka vůči svým dětem (9 - FP 32; 2. řehole 6 - 91).
Takový bratrský život předpokládá duchovní i hmotné společenství, hledání Boha a Ježíše Krista společnou modlitbou a bratrským dialogem: jedním slovem, trvalý společný život. Takový život nám umožňuje rozhodnout se pro celibát jako odpověď na Kristovu výzvu. Naše bratrství vyžaduje úzké spojení lidí, kteří přišli vedeni Duchem Svatým z různých společenských a kulturních prostředí, a kteří se snaží vytvořit mezi sebou pouta přátelství, úcty, vzájemné srdečnosti; není to běžná skupina apoštolské činnosti. Všichni jsou v ní bratry, lidmi vzájemně si rovnými, třebas odlišnými, jsou svobodní a zodpovědní. A pokud vylučuje rigoristické a detailní struktury, přece jen nutně předpokládá službu jednoty a solidarity, kterou vykonávají ministři a služebníci bratrského společenství, jimž jsou všichni povinni prokazovat poslušnost (1. řehole 2 - FP 7; 2. řehole 10 - FP 101). Když se tímto způsobem snášejí a přijímají se navzájem, zříkají se své svobody v prospěch ostatních, podřizují se požadavkům společného života i nutným strukturám bratrského společenství, žijí bratři v pravé poslušnosti našeho Pána Ježíše Krista (1. řehole 5 - FP 20).
František nás ještě napomíná: Kdo jsou postaveni nad jiné, ať se chlubí tímto úřadem jen tak, jako kdyby byli určeni k službě mýt bratřím nohy. A zarmoutí-li je, když jsou zbaveni úřadu představeného, víc, než kdyby byli zbaveni služby mýt nohy, pak si tím víc naplňují měšec ke škodě pro duši (Napomenutí 4 - FP 152).
Z těchto slov jasně plyne, co je základní silou jednání a co co spojuje františkánské společenství láska ochotná sloužit druhým." (Hipolit Jan Lipinski OFM, Františkánská duchovnost - Texty FS 25)
"Východiskem pro pochopení františkánského bratrství je zjevená pravda: jen Bůh je naším Otcem (Nep. řehole 22 - FP 61). Idea Božího otcovství se často objevuje v spisech sv. Františka. O ni se opírá křesťanská koncepce bratrství, kde bratrem je ten, kdo má téhož Otce, a to nejen Otce všech lidí, ale i Otce Božího Syna. Pro objasnění odvolejme se na klíčový text sv. Pavla na toto téma:
Víme, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl prvorozený z mnoha bratří (Řím 8, 28-29).
Citovaný text ukazuje, kromě Božího otcovství, na další rozměr křesťanského pojetí bratrství, kterým je Boží synovství Krista jako prvorozeného z bratří, a jeho vztah k ostatním lidem. Tato teologická skutečnost se stává pro Františka základem pro pochopení a prožívání bratrství.
Myšlenka bratrství nachází své doplnění v působení Ducha Svatého. Právě Duch Svatý nás činí účastníky života Nejsvětější Trojice. Duch Svatý nás činí syny Otce, bratry a matkami Krista (List věřícím 9 - FP 200). Takový život v bratrství je uskutečněním poslání proroka. Je hlásáním Krista, který je Syn Otce a prvorozený z mnoha bratří. Proto být bratrem podle Františka ukazuje z jedné strany na vztah k Stvořiteli, z druhé na spojení s člověkem. Tento druhý vztah svými kořeny dosahuje vertikálního rozměru.
Pro úplnost je třeba aspoň se zmínit o kosmickém bratrství, bratrství všech tvorů, kteří jsou na celém světě. Toto bratrství nachází své objasnění v ontologické náhodnosti stvoření. V této koncepci ukazuje František na Boha; on je jediným důvodem existence světa. Bůh je Stvořitelem světa a všeho, co v něm existuje. Společnou známkou všech bytí je původ od téhož Boha. Proto kosmické bratrství má ve velmi širokém významu prorocký rozměr." (Kazimierz Synowczyk OFMCap., Profetismus v učení a životě sv. Františka, Studia Franciszkanskie, Poznaň, 4/1991 - Texty FS 3)
"Bratrství je nepopíratelnou hodnotou lidskou a křesťanskou, dříve než náboženskou a františkánskou. Neboť je vůlí Boha, aby všichni lidé, stvoření k jeho obrazu a povolaní k témuž cíli, vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky (srov. Gaudium et spes 24).
Jednota lidské rodiny je pak posilňovaná a doplňovaná jednotou Božích dětí založenou na Kristu (srov. Rerum novarum 42). Kristus, prvorozený z mnoha bratří (Řím 8, 29), při svém hlásání výslovně přikázal Božím synům, aby se k sobě navzájem chovali jako bratři, a přikázal apoštolům, aby hlásali poselství evangelia všem národům, aby se tak lidský rod stal Boží rodinou, v níž plností zákona by byla láska (srov. Rerum novarum 32).
Ti, kdo poslouchají Boží slovo a uvádějí je do praxe, začínají vytvářet novou Kristovu rodinu, a ten je pokládá za svou matku, bratry a sestry (srov. Mt 12, 46-50). Nové pouto příbuzenství s Kristem a všech věřících mezi sebou spočívá na víře (Jan 1, 12-13; 1 Jan 3, 9-10). Příklad toho, co dokáže pouto víry vykonat na úrovni lidsko-církevního bratrství, máme v Sk 2, 42-48 a 4, 32-37. Bratrská jednota, zrozená z naslouchání Božímu slovu a živená eucharistií a modlitbou, vede k plnému společenství dober, a to nejen na úrovni duchovní, ale i hmotné.
Bratrství je kromě své hodnoty církevní i životním ideálem, společným všem řeholním institutům (Perfectae caritatis 15)... Řeholní instituty, protože jsou církví, Božím domem, rodinou spojenou v Pánu, kladou si za cíl žít ideál bratrství a uskutečňovat mezi všemi členy plné společenství života; bratrství, láska, radostné společenství - při vzájemném respektování - jsou pokládány za ústřední hodnoty všemi řeholními hnutími, starými i moderními. Avšak způsob uskutečňování bratrství se liší od jednoho institutu k druhému. To plyne ze skutečnosti, že každá řeholní rodina má svůj vlastní ráz a úkol (Perfectae caritatis 2c).
Na rozdíl od starých mnišských řeholí se řehole Menších bratří a nejstarší františkánské prameny při předkládání ideálu bratrství neodvolávají na příklad prvotního jeruzalémského společenství (srov. Sk 2, 42-48; 4, 32-35), ale na Krista a na apoštoly. V linii povolání sv. Františka a jeho prvních druhů model bratrství, který si serafínský řád klade za úkol uskutečnit, je apoštolského typu. Jen když přihlédneme k zvláštním hlediskům bratrství, jaké uskutečnili Kristus a apoštolové, můžeme načrtnout linie charakterizující a odlišující františkánské bratrství v porovnání se způsobem prožívání tohoto ideálu v jiných řeholních rodinách...
Termíny řehole, které vyznačují františkánské bratrství, jsou dva: domácí (domestici) a bratři.
Domácí je jeden z těch drobečků, které vytvářejí řeholi, jak o nich mluví Celano a sv. Bonaventura. Termín nachází svůj výklad v listech sv. Pavla Efesanům a Galaťanům.
V listě Efesanům tvrdí Pavel, že křesťané bez ohledu na svůj původ a příslušnost jsou členové Boží rodiny: domestici Dei, oikeioi tou Theou (Ef 2, 19).
V listě Galaťanům vyzývá Pavel křesťany, aby neúnavně prokazovali dobro všem, dokud mají ještě čas, ale zvláště těm, kdo vírou patří do stejné rodiny: maxime autem ad domesticos fidei (Gal 6, 10). Jak v Ef 2, 19, tak v Gal 6, 10 stojí přívlastek domácí (domesticus). V Písmě sv. podstatné jméno domus může mít význam: dům, rodina, chrám apod.
V Ef 2, 19 se církev označuje za Boží dům, Boží rodinu; to znamená, že křesťané, bez ohledu na svůj původ, vytvářejí Boží rodinu. Základ, na němž spočívá církev jako Boží dům - rodina, je víra: Zrodili se ne z krve, ani z vůle těla, ale z Boha (Jan 1,13). Tak dům - chrám Boží, to je církev, je lid kněžský, národ svatý (srov. 1 Petr 2, 9), to znamená, zcela zasvěcený službě Bohu.
Řehole přijímá všechen tento doktrinární kontext a aplikuje ho na bratry: A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině (sicut domestici; Řehole 6 - FP 91), a tak konkrétně projevují, že patří do téže rodiny. Neboť církev i bratři jsou Boží rodina...
Druhý termín užívaný řeholí k označení bratrství je titul bratři opakující se v každé hlavě. Tento termín pochází z Ježíšových výroků k učedníkům (Mt 12, 48-50; 28, 10). Také františkánské bratrstvo jako Boží rodina má Boha za Otce a za základ víry a společného povolání. Z toho plyne, že kdokoli slibuje zachovávat františkánskou řeholi, nemůže oddělovat službu Bohu a poselství pokoje vlastní Menším bratřím, jak jsou v této řeholi vyjádřené. Jen když všichni, kdo vytvářejí františkánskou rodinu,sdílejí službu Bohu a poslání pokoje vlastní řádu, je na tom možné vytvořit rovinu víry františkánského bratrství." (Martino Conti OFM, Proč jsme bratři a sestry, VITA MINORUM 6/1976 - Texty FS 5)
FRANTIŠKÁNSKÉ BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ JAKO BOŽÍ DŮM-RODINA
"Jako zrozeni týmž nebeským Otcem, složky františkánského bratrského společenství, na základě smlouvy s Kristem (řeholní sliby/profes) a smlouvy o přistoupení (slib poslušnosti) představují jedinou rodinu. V následujícím textu mluví Celano v rodinných termínech, na závěr podobenství o kapitule:
# Náš řád je obrovské shromáždění a takřka všeobecný sněm, který se schází z celého světa pod jedním způsobem života. Moudří na něm mají prospěch z toho, co náleží prostým, protože vidí, jak nevzdělaní muži zaníceně milují a usilují o věci nebeské - a ti, kteří nejsou poučeni lidmi, z Ducha svatého rozumějí duchovním věcem. Na sněmu využívají i prostí toho, co je moudrých, protože vidí, jak slavní mužové, kteří by mohli ve světě žít slávyplný život, ponížili se k stejnému životu jako oni. A z toho svítí krása této šťastné rodiny, jejíž pestrá ozdoba se Hospodáři velmi líbí (2 Cel 192 - FP 778).
V termínech rodiny mluví sv. František o svém bratrském společenství i v Řeholi. Vztahy bratrského společenství, které mají být mezi těmi, kteří na rovině víry a společného povolání mají se uznávat za bratry, jsou v Řeholi objasněny takto:
Kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině (domestici) (Řehole 6 - FP 91)..."
(Martino Conti OFM, VITA MINORUM 1/2000, Texty FS 79)
OBRAZY JEDNOTY V SPISECH SV. FRANTIŠKA A RANÝCH PRAMENECH
"Instituce, které sjednocují Menší bratry v rámci jejich společenství, ukazují jasně, že františkánský život je výrazně postaven na základě jednoty církevní, evangelijní a řeholní. Formální ráz těchto institucí doplňují ty existenciální rozměry života společenství, bez nichž by každý, i ten nejpevnější institucionalismus, byl jako tělo bez ducha. Ráz vzájemných vztahů a citů mezi bratry je nutnou podmínkou, aby jednota byla opravdu zakoušena v duchu rodinné a bratrské lásky.
V Spisech sv. Františka a v raných františkánských pramenech můžeme nalézt určité obrazy vyjadřující jednotu společenství bratří, jako je ratolest, stádečko nebo vojsko. Nejlépe ji však vyjadřuje obraz rodiny.
František si byl vědom, že řeholní společenství Menších je především dílem Božím, a že Bůh ho dal za představeného této Boží rodině (srov. LegPer 112 - FP 1671; ZrcDok 81 - FP 1777). Neméně důvěrné obrazy řádu ukazují Františkovu postavu jako matku rodiny, která rodí syny za větších bolestí, než se rodí děti na svět (2 Cel 174 - FP 760), prvorozeným synem (LegMai 3, 3 - FP 1053), a ostatní bratry potomstvem, které zrodil (LegMai 9, 6 - FP 1171).
Je to úvaha pocházející od samého Františka, kterou osobně předložil papeži Inocenci III. Jedná se o podobenství o chudé, krásné ženě, kterou si zamiloval velký Král a zplodil s ní překrásné syny. Tomáš z Celana vykládá podobenství takto: Touto ženou byl František, protože zplodil mnoho znamenitých synů. Pouští je svět, v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi zdobené množství bratří. Králem je Syn Boží, kterému se svatou chudobou podobají. U stolu tohoto Krále se živí, aniž by se pro svou prostotu rděli; cele oddáni následování Krista živí se almužnami a jsou přesvědčeni, že výsměch světa jim zjednává slávu (2 Cel 17 - FP 603).
Protože řád je rodinou, pak pouta spojující bratry mají rodinný ráz: Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě (2 Cel 191 - FP 777). To je teologicky hluboký text, v němž pozorujeme napodobení líčení Kristova početí. Otcem je Bůh, matkou řád (anebo František), a k početí dochází silou Ducha Svatého.
Rodinná jednota, o niž usiloval František, znamená především společenství: Chtěl, aby jeho řád byl přístupný chudým a nevzdělaným stejně jako bohatým a učeným. Říkával: »Bůh nehledí na to, čím kdo je, a generální ministr řádu, Duch Svatý, spočívá stejně na chudých i prostých« (2 Cel 193 - FP 779). Společenství vytváří příležitost k vzájemnému bratrskému obohacování: »Náš řád je obrovským shromážděním, jakoby všeobecným synodem, kde se scházejí účastníci z celého světa a řídí se stejným způsobem života. Moudří na něm mají prospěch z toho, co náleží prostým, protože vidí, jak nevzdělaní muži zaníceně usilují o nebeské království, a ti, kteří nejsou poučeni lidmi, z Ducha rozumějí duchovním věcem. Na tomto synodu prostí využívají toho, co náleží moudrým, protože vidí, jak slavní muži, kteří by mohli žít ve světě životem plným slávy, ponížili se k stejnému životu jako oni. A z toho svítí krása této šťastné rodiny, jejíž pestrá ozdoba velmi se líbí Otci rodiny« (2 Cel 192).
Společenství, jak poznamenává Jakub z Vitry v jednom z Kázání pronesených k bratřím, působí, že ti, kdo žijí v jedné rodině, přes různorodost vykonávaných úkolů mají společné zásluhy před Bohem (FP 2258).
Rodinné společenství a důvěrnost nezbavuje úcty k představeným (srov. Tomáš z Ecclestonu - FP II. 2532), ani neznamená nějakou uniformitu. Každý z bratří nosí ve svém srdci vlastní Boží dar, a teprve jakoby jejich suma definitivně vytváří podobu, dalo by se říci, ideálního Menšího bratra. To je také myšlenka poučení sv. Františka uvedeného v Zrcadle dokonalosti (85 - FP 1782): Říkával, že ten by byl dobrým Menším bratrem, kdo by žil podle zásad těchto jeho svatých bratří: aby měl víru bratra Bernarda..., prostotu a nevinnost bratra Lva..., zdvořilost bratra Angela..., urostlou postavu, cit pro krásu a vybranou a plynulou výmluvnost bratra Massea, povznesenou mysl v patření na Boha... bratra Jiljího, neúnavnou a ctnostnou píli bratra Rufina..., trpělivost bratra Jalovce..., sílu těla i ducha bratra Jana nazývaného »Lodate Dio« (Chvalte Boha)..., lásku bratra Rogera... a horlivý nepokoj bratra Lucida (srov. 1 Cel 102).
Mít dar od Boha, hrát svou úlohu v životě bratrského společenství, znamená mít v něm své vlastní místo, a to nejen v přeneseném, ale i v pravém smyslu: (František) všemožně usiloval o svatou prostotu a šíři svého srdce nenechával omezovat těsností prostoru. Proto napsal na trámy chatrče jména bratří, aby každý při modlitbě nebo odpočinku znal své místo a aby těsný prostor nerušil pokoj ducha (1 Cel 44 - FP 397; srov. Leg3dr 55 - FP 1464). Individualismus a personalismus bez egoismu mají utvářet vztahy mezi bratry, podle příkladu samotného Františka, o němž říká Celano, že i ten největší zástup lidu viděl jako jednoho člověka, a tomu jedinému kázal tak svědomitě jako celému množství (1 Cel 72 - FP 447).
Vědomí příslušnosti k jedné rodině má v bratřích vyvolávat pocit vzájemné důvěry a služby: A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha (2. řehole 6 - FP 91; srov. 1. řehole 9 - FP 32; Pravidla pro poust. - FP 136-138; 2 Cel 180 - FP 766; AnPer 25 - FP 1516).
Františkánská mystická rodina, která má svůj zdroj v samém Bohu, je privilegovaným místem, kde její členové zvláštním způsobem mohou zakoušet Boží otcovství a být jedni druhým bratry. Hodnota příslušnosti k rodině plyne na prvním místě z vlastní existence. Každý bratr je Božím darem, vždyť je to nakonec Bůh, kdo povolává k novému způsobu života, který začal sv. František a svou podstatou je zaměřen k evangelijní lásce.
Základem rodinného společenství, důvěry a služby musí být láska. Bez lásky zůstává rodina karikaturou sebe samé. Je to láska, která působí, že se bratři navzájem respektují a jsou šťastní, že jsou spolu: A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a jsou jeden k druhému pohostinní a bez reptání. Ať se také bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuřilí pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu (1. řehole 7 - FP 26-27). Láska má být základní a nadřazenou zásadou určující a řídící vztahy mezi bratry. Když Tomáš z Celana píše o prvních františkánech, poznamenává: Jako jedna víra žil v nich jen jeden duch, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, shoda mravů, péče a ctnost, jednota myšlení a lásky v jednání (1 Cel 46 - FP 402). Bratrské společenství prvních bratří se ukazuje především jako životní prostor, v němž se rozvíjí společná láska a je silou poskytující existenci rodiny Menších zvláštní ovzduší.
Právě taková musela být vzájemná láska prvních bratří, když ji v tomto duchu líčili nejen autoři horké italské půdy se sklonem k citovému přehánění a idealizování, ale i syn národa známého zdrženlivostí a umírněností. Není to nikdo jiný než Angličan Tomáš z Ecclestonu, jenž vzpomíná, že mladí bratři z Oxfordu byli mezi sebou tak milí a veselí, že sotva se mohli zdržet úsměvu, když se potkávali, dokonce i v kapli na modlitbě (FP II. 2447). Tento Angličan o tom píše takto: Jediná věc, pro kterou byli smutní, bylo, když ti, co si byli nakloněni, se museli rozejít. Tak se často stávalo, že bratři doprovázeli ty, kdo odcházeli na dlouhou cestu, a prokazovali si vzájemnou náklonnost, která se měnila v mnoho slzí v okamžiku odloučení (FP II. 2449).
Příznačnou známkou chvály bratrské lásky je to, že je uváděna nejčastěji v souvislosti popisu krajní chudoby a ponížení bratří. Vidíme to na příkladu Celanovy zprávy: Vskutku na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky daleko vyšší než je přirozená náklonnost. Co tím míním? Čistá objetí, něžnou oddanost, svatá políbení, radostný pohled, nezkažené oko, pokornou pozornost, laskavou řeč, přívětivou odpověď, týž cíl, přesnou poslušnost, neúnavnou úslužnost. Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velikou radost; a naopak - velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení (1 Cel 38-39 - FP 387).
Celano ukazuje tuto lásku jako nadpřirozenou, velký dar Ducha Lásky, jenž posvěcuje společenství bratří, tak jako posvěcuje církev. Není to však láska postrádající lidskou citovost. Autor zdůrazňuje, že bratr opouští svět i sebe samého proto, aby získal bratry v lásce. Vnější i vnitřní vydanost (chudoba!) představuje podmínku bratrské lásky a života ve společenství. Jen v chudobě pociťuje se potřeba druhého bratra, a láska ve společenství upokojuje všechny nedostatky. Ten, kdo hledá sebe a vlastní výhody, staví sebe mimo společenství (srov. 2 Cel 21 - FP 607).
Tomáš z Ecclestonu připomíná vzrušující událost, která sama o sobě je nejlepším obrazem těchto slov: Bratr Salomon ještě jako novic jednou trpěl takovou zimou, až si mysleli, že už zemře. A ačkoli bratři neměli nic, čím by ho zahřáli, svatá láska jim vnukla dobrou myšlenku. Shromáždili se všichni kolem něho a přitlačili se na jeho tělo, aby ho zahřáli (FP II. 2429).
Případy, které jsme uvedli, mají mimořádnou přesvědčivou sílu svědčící o opravdovosti františkánského života. Ukazují postoje plné dramatické obětavosti až hrdinství, jak o tom mluví autor Legendy tří druhů: Když se sešli, byli plní radosti a veselí, takže se zdálo, že na všechno, co od zlých lidí vytrpěli, zapomněli... Milovali se srdečnou láskou a jeden druhému sloužil a krmil jej jako matka svého milovaného jedináčka. Tak velikou lásku měli, že se jim zdálo snadné i své tělo vydat na smrt nejen pro Kristovu lásku, ale i pro spásu duše nebo blaho svých spolubratří. Tak šli kdysi spolu dva bratři a potkali nějakého zuřivého blázna, který po nich začal házet kamením. Když jeden bratr viděl, že kamení míří na druhého, zastínil ho svým tělem, aby ho chránil, nedbaje toho, že sám bude zraněn. Pro lásku, kterou se milovali, byli jeden za druhého ochotni obětovat i život (Leg3dr 41-42 - FP 1445-1447).
Ve františkánském pohledu vzájemná láska však není cílem sama v sobě. Neuzavírá je do okruhu tak zvané vzájemné adorace, ale stává se účinným nástrojem, jak druhým prokazovat lásku. Ukazoval na to už sám sv. František, když říkal: A ať bratři projevují chudým lásku, kterou si prokazují navzájem, jak říká Apoštol: »Nemilujme slovem ani jazykem« (FrRegWo 30).
Bratrská láska pomáhá rovněž při účinném hlásání evangelia, neboť, jak poznamenává Tomáš z Celana: Hlásání víry by na celém světě jistě přinášelo daleko větší užitek, kdyby Boží služebníky pevněji spojovalo pouto lásky. Vždyť o tom, co mluvíme nebo učíme, vznikají pochybnosti často právě proto, že se u nás ukazují určité známky nelásky, nenávisti (2 Cel 149 - FP 733).
Je zřejmé, že láska, jakou vyžaduje od bratří sv. František, má vnitřně utvářet jejich život, budovat základ jejich činnosti, aby tímto způsobem, když působí v nich a mezi nimi, rozlévala se na druhé. Tuto lásku můžeme nazvat caritas, to znamená láskou, která se uděluje, a opravdovou láskou apoštolskou. Taková láska, jakožto plod Ducha, zajišťuje společenství Menších trvalý základ Boží jednoty, která je jednotou uvnitř společenství, a současně bratrskou jednotou se všemi lidmi nebo dokonce s celým stvořením (srov. Sluneční píseň - FP 263)."
(Alojzy Warot OFM, Úvodní referát na sympoziu Sjednocení Řádu Menších bratří k 100. výročí apoštolské konstituce Lva XIII. Felicitate quadam ze 4.10.1897 v Krakově-Bronovicích 11.-12.9.1997)
PODOBA A VÝVOJ BRATRSKÉHO SPOLEČENSTVÍ V PRVNÍCH DOBÁCH HNUTÍ
"Jednou z dominujících známek, příznačných pro prvotní františkánská společenství, byla bratrská láska, kterou se bratři vzájemně obdarovávali. Je přirozené, že v řádu, kde všichni členové společenství se osobně neznají, idea bratrství nabývá jiné podoby než je ta, která existovala v prvních létech, kdy jen pár bratří se sdružovalo kolem Františka. Při vypracování struktury řádu důležitou úlohu hrála nejen organizační péče, ale i františkánské bratrství.
Je jisté, že první bratři byli zbožní putující, kteří se věnovali kazatelskému apoštolátu, od samého počátku se však projevovaly silné tendence k spojování se do společenství. Připomeňme si několik skutečností: cesta do Říma (1 Cel 32 - FP 373), pobyt v Orte (1 Cel 34 - 378), čas ztrávený v Rivotorto (1 Cel 42 - 394) a pobyt v Porciunkuli (1 Cel 44 - 398). Vzájemnost hrála značnou úlohu v živote bratří od počátku, i když to nebyla pravá vita communis v klášteře. Třeba si všimnout, že sám František pro ty, kdo chtěli žít v poustevnách, určil jejich nejmenší počet na tři a nejvíc čtyři bratry v jedné poustevně (srov. Pravidla pro život v poustevnách - FP 136). On sám, když se vzdaloval do samoty, brával s sebou obvykle několik bratří; důkaz, že náš Zakladatel chtěl pro své bratry společný život (srov. 1 Cel 91 - 479). Z druhé strany, třebaže v Pravidlech pro život v poustevnách upřesnil, že bratři, kteří chtějí vést řeholní život v poustevnách, ať jsou tři nebo nejvýš čtyři, přece se zdá, že bratři soustředění mimo poustevny žili ve větším počtu než čtyři. Platí to přinejmenším pro období okolo roku 1223, což je datum vzniku Pravidel pro život v poustevnách, která, jak se zdá, měla velký vliv na život vlastních společenství. Čteme v nich: Po třetí mohou přerušit mlčení a mluvit. O prvních františkánských létech v Anglii čteme: Měli zvyk setrvávat v mlčení až do třetí hodinky (Tomáš z Ecclestonu, O příchodu Menších bratří do Anglie, V. 27 - FP II. 2445). To, co pro poustevníky bylo příkazem, rozšířilo se jako zvyk, aby se nakonec stalo tradicí. František zřejmě chtěl, aby bratři žili v společenství, když dokonce pro poustevníky předepsal jisté minimum společného života. Ostatně v Odkaze čteme: A budu přísně poslouchat ... kvardiána..., a chci být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem (Odkaz 9 - 124).
Nebudeme samozřejmě srovnávat společný život, jaký si zvolil a po jakém toužil František, s typem konventního života, jaký se vytvořil později. Abychom však odhalili Františkovo myšlení, pátrání musí jít po této linii. Četná svědectví potvrzují, že společenství jako takové mělo už svá právní ustanovení v době, kdy byl redigovaný Odkaz. V Listu bratra Eliáše, napsaném před Františkovou smrtí a potvrzujícím přeložení kláštera ve Valencii dovnitř městských hradeb, nacházíme termín konvent. Nějaké zákonodárství týkající se společenství existovalo tedy už před poslední redakcí řehole. Lze si ostatně položit otázku, zda volné putování bez dovolení (sine licentia) opravdu nikdy nebylo přijatou normou života v společenství? V každém případě známá událost - kterou uvádí Jordán z Giano - jak jeden bratr laik se vydal přes moře na Východ, aby vyhledal Františka. Když se dostal před Františka, nejdříve přiznal svůj útěk a prosil o odpuštění, že se bez dovolení vydal za ním (Kronika Jordána z Giano 12 - FP II. 2334). Ostatně tentýž kronikář mluví o litterae obedientiae (příkazní list) při příležitosti přeložení (1225) do jiné kustodie v hranicích téže provincie (Kronika Jordána z Giano 47 - FP II. 2374). A i kdyby - což je pravděpodobné - kronikář ve zprávách o uvedených událostech používal terminologii své doby, zůstává nepochybné, že takové přeložení nemohlo se uskutečnit bez jistých formalit. Tyto dvě zprávy dokazují, že celková závislost na představených v jít a dělat, jak to vyžaduje Odkaz (9 - FP124), byla už v řádu skutečností. Takový požadavek v Odkazu nebyl tedy novinkou, ale potvrzoval to, co už bylo ustáleno zvyky řeholního společenství a možná se také opíralo o ustanovení či jednoduše trvalo v tradici.
Sama řehole poskytuje rovněž důkaz, že předpisy a ustanovení nejsou jedinými činiteli udržujícími pojem bratrství ve společenství; víra, láska a milost hrají tam také svou úlohu. Nepotvrzená řehole říká: Každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě; a Pán ať mu k tomu dá svou milost (1. řehole 9 - FP 32). K témuž tématu se vyslovuje konečná řehole v jiné podobě: Živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha (2. řehole 6 - FP 91).
Napomenutí první řehole a harmonickým rytmem řehole konečné, jehož forma je cizí Františkovu stylu. Přicházejí tu dvě otázky: Odkud se bere tento vývoj k elegantnějšímu jazyku, a kdo mohl být jeho iniciátorem? Náhoda nepřichází v úvahu. V základě této změny může být nějaký plán, nějaký úmysl, jejichž autora je třeba hledat nepochybně ve vedoucích kruzích řádu, toužících tak zásadní myšlenku vyjádřit elegantnějším výrazem. Ostatně, podobný vývoj nacházíme i ve vztahu k chudobě: To je vrchol nejvyšší chudoby... (6 - FP 90). Skutečnost, že František je autorem obsahu a ne formy, plně dokazuje, že řád, přesněji: kruhy ministrů a učených bratří, tak často pomlouvaných, připisovaly velkou váhu této myšlence a chtěli jí dát důstojnou a reprezentativní podobu. Chtěli hlavní ideál konventního františkánského života vyjádřit termíny nejen výstižně, ale i vzorně.
Lze litovat toho, že spolu s vzrůstem řádu duch bratrství musel být vyjadřován v paragrafech, je však též pravda, že sevřenější společný život byl více příznivý duchu bratrství. Vezměme na příklad ustanovení o nemocných. Nepotvrzená řehole respektovala putovní způsob skupin řeholníků a stanovila, že v případě absolutní nezbytnosti mohli by bratři nemocného bratra svěřit na starost třetí osobě. Jestliže se tato klauzule v konečné řeholi už neobjevuje, potom jen proto, že společenství podlehla vývoji, kterým prošel i sám František, a stala se už usazenými skupinami. Náš svatý Zákonodárce se nezalekl, že tento vývoj nabude nežádoucí obrat v oblasti bratrské lásky, ale obával se toho ve vztahu k duchu chudoby. Čteme proto v Odkaze, že bratři nesmějí pod žádnou záminkou přijímat kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě, kterou jsme v řeholi slíbili (Odkaz 7 - FP 122). František tedy na konci života předpokládal, že bratři se usadí a přestanou být putujícími." (Lothar Hardick OFM, Františkánská řehole života, Texty FS 57)
POVAHA A CÍL FRANTIŠKÁNSKÉHO BRATRSTVA
"Františkánské bratrstvo je v řeholi označeno termínem religio (Řehole 2 - FP 80; česky pro nedostatek přesnějšího ekvivalentu přeloženo řád). V středověku tento termín označoval řeholní institut, ukazoval na organizovanou skupinu, která chtěla určitým způsobem následovat Krista čistého, chudého a poslušného.
Starší mnišské řehole neuvádějí výslovně evangelní rady; předpokládají je jako samozřejmost, tak jako předpokládají církevní zákonodárství a autoritu církve. Co je specificky zajímá, to je organizace společného života...
Řehole představuje františkánské jako bratrstvo modlitby (doslova: kultovní, bohoslužebné). Řeholními sliby je celý život bratří zasvěcen službě Bohu. V souladu s tradicí církve pokládají bohoslužbu za svou první a hlavní činnost. Stali se řeholníky proto, aby se plně zasvětili životu modlitby: aby se oddali zbožnosti: ad vacandum pietati, jak to vyjadřují Apoštolské konstituce.
Život modlitby bratří se vyvíjí v úzkém spojení s církví. Celý den dostává svůj rytmus liturgií hodin. V středověku bohoslužba (Officium divinum) zahrnovala i eucharistickou liturgii... Řehole (hl. 3 - FP 82-83) učí bratry modlit se s církví a jako církev. Volání do samoty v poustevně je vyrovnávané potřebou vrátit se mezi lidi, aby jim nesli slovo spásy. Tak jako evangelní řeč na hoře (Mt 6) spojuje františkánská řehole s modlitbou půst (hl. 3 - FP 84): almužna, půst, modlitba vytvářejí ctnost zbožnosti. Řehole se k otázce modlitby vrací ještě v hl. 5 a 10.
V hlavě 5 (FP 88) vyzývá řehole bratry, aby pracovali takovým způsobem, že by nezhášeli ducha svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci. Totéž napomenutí čteme v listu sv. Antonínovi: Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v řeholi (FP 252). Františkánské bratrstvo má dát Bohu první místo absolutním způsobem.
V hlavě 10 (FP 104) čteme odvolání na získání Ducha Páně a jeho svatého působení. Celý život bratra, který je zasvěcen službě Pánu, má být chválou Pána. A třebaže celý den má patřit Bohu, přece mají mít přes den bratři chvíle zvlášť vyhrazené modlitbě, jak na rovině bratrstva, tak na osobní rovině. Dojde-li k tomu, že chybí modlitba a naslouchání Bohu, františkánské bratrstvo přestává být bratrstvem víry a bratrstvem modlitby, zasvěceným službě Bohu...
Služba Bohu (Deum colere) je tedy prvním požadavkem, který vyrůstá z řeholních slibů. Protože řeholníci jsou bratři, tak jako sv. František mají modlitbu za svou první a hlavní povinnost a cítí se zavázání proměnit svoje bratrstva na bratrstva modlitby.
Františkánské bratrstvo je svou povahou apoštolské. Tím, že je apoštolským bratrstvem, přijalo od církve specifický úkol, který vykonává jejím jménem. O apoštolské činnosti bratři pojednává řehole ve více hlavách. Výraz když jdou bratři světem (Řehole 3 - FP 85) je evangelijní drobnost, jenž chce připomenout Kristův příkaz církvi (Mk 16, 15), příkaz církve bratřím: Jděte s Pánem, bratři,... kažte všem pokání (1 Cel 33 - FP 375), jakož i příkaz sv. Františka bratřím: Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa, a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů (1 Cel 29 - FP 366). Podle svědectví Tří druhů (Leg3dr 36 - FP 1440) mají chodit světem a vybízet všechny národy příkladem i slovem, aby se káli z hříchů. Zatímco mniši, uzavření ve svých klášterech, nedokázal zasáhnout lidi Božím slovem, František podle příkladu Krista a apoštolů chodí od města k městu a od vesnice k vesnici, aby všem přinesl Boží dar pokoje (Řehole 3 - FP 86).
Evangelizační poslání bratří je určené věřícím (Řehole 9 - FP 98-99) i nevěřícím (Řehole 12 - FP 107) - tedy těm, kteří uvěřili, v nichž však Boží slovo nepřináší užitek (1 Cel 36 - FP 383), a těm, kteří ještě neznají víru v Krista a obrácení (1 Cel 55 - FP 418). To jsou výsadní okruhy františkánského poslání. Protože jsou Menší bratři, je třeba, aby měli odvahu vydat se na cestu putovní evangelizace. Konvent má být místem, kam se bratři vracejí k modlitbě, studiu, bratrskému životu, a odkud se znovu vydávají na cestu evangelizace.
Obsah evangelizace Menších bratří je vyjádřen řeholí velice prostými výrazy: ať kážou o hříších a ctnostech, o trestu a slávě (Řehole 9 - FP 99). V závěru této hlavy čteme: Protože krátce mluvil Pán na zemi. Podle středověkého výkladu verbum abbreviatum (slovo shrnuté, stručné) je Kristus a jeho učení.
Ve svých kázáních mají bratři mluvit slovy promyšlenými a ryzími. Protože jejich kázání má být na prospěch a vzdělání lidí, mají bratři svou řeč přizpůsobit Božím slovům rozjímáním a modlitbou. Jen za této podmínky nebudou vydávat ze srdce jen chladná slova, ale živá slova Kristova (2 Cel 163 - FP 747).
Tělesná práce, o níž František mluví, v hlavě 5 (FP 88), objevuje se v souvislosti se Skutky apoštolů. Tak jako Pavel, spojují s evangelizací práci vlastníma rukama, jednak aby se setkali s lidmi, k nimž jsou posláni, jednak aby jejich hlásání evangelia bylo stále více nezištné. Také jejich chození po almužně má dostat apoštolský obsah. Bratři jdou po almužně spíše aby dávali než aby přijímali (srov. 2 Cel 78 - 666)." (Martino Conti OFM, Proč jsme bratři a sestry, VITA MINORUM 6/1976 - Texty FS 5)
Toto spojování kázání s prací ovšem platí jen pro první dobu bratrstva, když se však řád rozšířil a kázání se stalo hlavní činností bratří-kněží, začalo platit to, co říká Celano na uvedeném místě: Služebníky božího slova chtěl mít ty, kdo by se věnovali studiu duchovních věcí a nebyli by zaneprázdněni jiným zaměstnáním (2 Cel 163 - FP 747).
JEŠTĚ O APOŠTOLÁTU VE ZNAMENÍ BRATRSTVÍ
"Ne bez důvodu nazval František svůj řád bratrstvem (fraternitas). Být bratry je třetí základní pojem života Menších bratří (utvářeného evangeliem). Z toho plyne čtvrtý utvářející prvek františkánského apoštolátu: Všechna práce Menších bratří na Božím království se musí uskutečnit v duchu křesťanské bratrské lásky, totiž lásky Kristovy... Poukážeme na některé prvky, které mohou mít zvláštní význam právě v naší době.
1. Neboť k tomu jsme povoláni, abychom léčili zraněné, obvazovali chromé a napravovali bludy. Mnozí se nám mohou zdát učedníky ďábla, ale jednou budou učedníky Krista (Leg3dr 58 - FP 1469). Pravá láska má neochvějnou víru v dobrotu lidi! Serafínský světec nemohl jasněji ukázat, jak jeho bratři mají přijímat všechny lidi v duchu Kristovy lásky. Ten, kdo je jako syn nebeského Otce bratrsky připoután ke každému člověku v Ježíši Kristu, bude všechny milovat. Nikoho nemůže ponechat v bludu, nad nikým nesmí zoufat. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče (Nep. řehole 7 - FP 26). To je láska z oné nepochopitelné lásky Ježíšovy, která se nám zjevuje v evangeliu a která má nadchnout život utvářený evangeliem.
2. A kdykoli vidíme nebo slyšíme, že lidé mluví nebo dělají zlé, nebo urážejí Boha, pak dobrořečme, dobře čiňme a chvalme Boha, který je veleben na věky. Amen (Nep. řehole 17 - FP 49). To je výrok sv. Františka plný významu... Apoštol se každodenně setkává se zlem ve světě. Stojí přímo uprostřed života lidí... Taková zkušenost může vést k pesimistické rezignaci, k ochromujícímu zklamání, k lhostejnosti... Menší bratr se má tomu všemu vyhnout prostřednictvím své příznačné lásky. Je bratrem všech lidí, i hříšníků. Jak bratr se má s nimi cítit solidární. Proto tím, že koná dobro před Bohem, bere na sebe viny lidí, svých bratří. Bolest jeho lásky ho má pohánět, aby se postavil před Boha místo hříšníka. Místo bratří lnoucích k tomuto světu má mluvit a konat dobro a vzdávat chvály Pánu. Každá apoštolská zkušenost má tímto způsobem proniknout do existence Menšího bratra před Bohem, a tam se proměnit v oslavu Boha. Ještě jiný prvek dává hodnotu této úvaze: kvůli apoštolátu se řád nezříká společné modlitby, v níž chválí Boha jako bratrstvo, bratrské společenství, neboť lidé ho urážejí.
Slova sv. Františka kazatelům je rovněž podněcují, aby se chránili rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednoho zkazit mnohé (Nep. řehole 5 - FP 18); protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých (Řehole 7 - FP 95). Ten, kdo má při kázání a poučování, ve zpovědnici a vůbec před očima tato světcova slova, zůstává v bratrské lásce. Kdo působí rozruch a urážky, kdo posuzuje a odsuzuje, není bratrsky nastaven. Jedná povrchně a nedívá se na věci v jejich podstatě. Proto František chce, aby bratři mluvili a konali dobro a vzdávali chvály Pánu. Na tomto základě mají hodnotit sebe samy a růst své lásky. Mají překonávat zlo dobrem. V apoštolátu pod znamením bratrství má se vždy říkat: jestliže vidíš, že ostatní jsou hříšníci, polepši se sám. Každá záporná zkušenost by se pro Menšího bratra měla stát silnějším podnětem pro nasazení všech svých sil pro Boží království.
3. Duch bratrství vyžaduje od františkánského apoštolátu především svědectví lásky, opravdovou lásku. Stačí odvolat se na Františkova Napomenutí, kde objasňuje toto svědectví lásky a předkládá je pro praktický život stále novými výrazy (zvl. Napomenutí 4-9, 11-12, 17-21, 23-25, 28). I když se vztahují ve vlastním smyslu na život bratrstva, obsahují i pastorační pokyny, poučují bratry, jak uskutečňovat svědectví lásky v pastoraci a v apoštolátu a tím je učinit specificky františkánskými.
4. Téma je samo o sobě nevyčerpatelné. Dotkneme se ještě zvlášť jen jednoho prvku: Podle způsobu stanoveného evangeliem František posílal své bratry na apoštolské cesty po dvou. Víme také, že sloužili hlásání Božího slova ve skupinách po sedmi nebo po deseti. Zřejmě i tu mělo být uchováno opravdové bratrství. Patrně pro křesťany oné doby, kteří chtěli žít podle způsobu sv. evangelia, bylo ještě spontánnější a tedy patřilo k obsahu víry to, co lidé naší doby znovuobjevili v jeho světské podobě jako týmová práce. Tato poznámka klade na přední místo další prvek: Pastorace a apoštolát Menších bratří nesmí být nikdy věcí individuální.
Podíl nasazení jednotlivého bratra musí být vždy podporován celým společenstvím: jeho modlitbou a obětí, jeho zainteresovaností a účastí, plány a úvahami vypracovanými společně. V apoštolátu Menší bratr nikdy nesmí být osamělým velikánem, který přečnívá bratrstvo. V řádu sv. Františka každá apoštolská činnost musí být nesená a jakoby ohrazená celkem bratrstva." (Kajetán Esser OFM, Temi spirituali, VII. Cura pastorale e apostolato, II. 3., Texty FS 12)
Zbývá otázka, na který z těchto dvou prvků františkánství - minoritu a bratrství - klade František větší důraz, a který tedy můžeme považovat za základní (s vědomím důležitosti obou)?
Tuto rozebírá Dino Dozzi OFMCap. ve své studii Evangelní život v nepotvrzené řeholi Františka z Assisi (přednášky na Antonianu - Texty FS 19). Vychází ze statistiky četnosti obou výrazů, kdy v Nepotvrzené řeholi se výraz bratři vyskytuje 93krát, zatímco menší jen 4krát, a vyslovuje svůj závěr:
"Zarazí nás velká disproporce mezi používáním výrazu bratři a použitím výrazu menší. Vysvětlení nemůže být jiné než toto: Pro náš text je mnohem důležitější žít jako bratři než žít jako menší. Ještě nám však zůstává vysvětlit, proč vůbec jsou oba postoje (žít jako bratři/menší vždy a se všemi) v našem textu tak vnitřně a soustavně spojeny. Hypotéza, kterou tu máme v úmyslu ověřit, je vztah podřízenosti a funkčnosti života jako menší k životu jako bratři.
Všimněme si, jak požadavky žít jako menší nejdou nikdy na újmu žít jako bratři, naopak. Bratři mají pracovat jako menší, mají odmítat vedoucí a lepší místa, avšak jejich práce jako menších je nikdy nemá odcizovat od společnosti... Nejsme tu tedy před skupinou, která žije odděleně od společnosti, s vlastními pravidly, jež ve jménu minority odmítá společné podmínky lidí, kteří proto, aby žili, musí pracovat. Naopak, mají zůstat mezi lidmi a otevřít hranice svého srdce a svého bratrství vždy a všem, i když se setkají s pokořováním; všechny, včetně chudých, nemocných, malomocných, žebráků, včetně těžkých povah mají přijmout, a to bratrsky.
Také způsob, jak mají prosit o almužnu a žádat o pomoc, jsou výrazem minority, avšak i jemnými projevy bratrství. Přijmout sebe jako nemocného a děkovat za to Bohu, znamená přijmout se v podmínkách minority, a vidět ji s vírou ve funkci něčeho jiného, totiž bratrského a radostného sdílení tohoto těžkého lidského postavení. Žít jako menší má být chápáno ve funkci žít jako bratři, což vyplývá ze zásad týkajících se nepřivlastňování si žádného místa: »Ať se bratři, kdekoli jsou, v poustevnách nebo jinde, chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče« (Nep. řehole 7 - FP 26).
Tyto dva verše spočívají na třech pojmech: bratři, menší a bez ničeho vlastního. Lze si všimnout, že třetí pojem je ve funkci druhého a druhý je ve funkci prvého. Jinými slovy: nic nevlastnit (ani místo, kde přebývají) je podmínka a rozměr minority, a minorita je podmínkou a rozměrem bratrství. Nepřivlastňovat si žádné místo je jistě privilegovaným výrazem minority, avšak tato forma bez ničeho vlastního a minority není účelem sama sobě. Nepřivlastňovat si žádné místo umožňuje bratrství jako solidaritu na nejnižší úrovni, tedy v nejširším možném smyslu, jenž zahrnuje i toho, kdo nic nemá; a rovněž umožňuje mít vždy bratrsky otevřené dveře komukoli. První verš příkladem objasňuje minoritu, avšak druhý hned zdůrazňuje její hluboký význam a účel: totiž pro bratrství...
Nejkrásnější výraz tohoto typu vztahu mezi minoritou a bratrstvím vidíme v 9. hlavě (FP 29): »Všichni bratři ať se snaží následovat našeho Pána Ježíše Krista v jeho pokoře a chudobě«, což neznamená následovat hrdinsky ideál minority, který by měl cíl v sobě samém, ale něco velmi konkrétního a přesného, totiž žít radostně a bratrsky mezi posledními: »Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách« (FP 30)."
POSLUŠNOST A SÍLA BRATRSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
"Z poslušnosti, to znamená: z osvobození z pout vlastního já, roste opravdové křesťanské společenství. Každé společenství, a především každé společenství uvnitř církve, je stále ohrožováno sobectvím jednotlivců. Kristova poslušnost umožňuje vytvoření a růst církve, společenství vykoupených, to je těch, kteří slyší Boží slovo. A stejně poslušnost řeholníka jako prodloužení Kristovy poslušnosti umožňuje vytvoření společenství bratří a dává mu růst v lůně církve. Pro Františka neposlušní, to je ti, kteří se vracejí k vlastní vůli, a třebaže jsou vykoupeni, ohlížejí se zpět a vracejí se k tomu, co vlastní vůlí odvrhli, jsou jako vrazi, rozbíjejí společenství, neboť svým špatným příkladem zahubí mnoho duší (Napomenutí 3 - FP 151). Neposlušný se vylučuje ze společenství bratří a je postihován zlořečením: Všichni bratři, kteří sejdou z cesty přikázání Páně a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví (Nep. řehole 5 - FP 21). Světec, obvykle tak milosrdný vůči hříšníkům, stává se neúprosně přísný, kdykoli jde o tento základ bratrského společenství: ... Ty bratry, kteří by to nechtěli zachovávat (řeholi a hodinky), neuznávám však za katolíky a za své bratry; nechci je ani vidět, ani s nimi mluvit, dokud nezmění názor. To říkám i o všech ostatních, kteří se nevázaně potulují a nedbají řeholní kázně... (List kapitule 6 - FP 229-230). Protože zná význam poslušnosti pro spásu a pro růst společenství, v 1. řehole předpisuje tomu, kdo složil sliby, že nesmí potulovat se mimo poslušnost..., neboť podle svatého evangelia (Lk 9, 62) nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království (Nep. řehole 2 - FP 7). V 24. (23.) Napomenutí (FP 172) nazývá blahoslaveným služebníka, který vždy vydrží pod metlou pokárání. Je blahoslavený, neboť, osvobozen od sebe samého a včleněn do společenství Kristových bratří, kteří činí vůli jeho Otce v nebi (List věř. 9 - FP 200), vytváří Kristovo království, jehož středem je Bůh a jeho svatá vůle, v níž Bůh je vším ve všech." (Kajetán Esser OFM, Temi spirituali, IV. Impegno alla liberta, III. 2. - Texty FS 6)
Thaddée Matura (Poslušnost a bratrské společenství - Znamení bratrství, Texty FS 28) pojednává o této otázce z tohoto pohledu:
"... To všechno nás přivádí k následujícímu bodu: bratrské společenství. František nežil dlouho sám; velmi brzy Pán (mu) dal bratry (Odkaz 4 - FS 116) a právě s nimi, v bratrském společenství, se vydal na své dobrodružství. Dokud skupina zůstala malá, mezi bratry existovaly velmi úzké osobní vztahy. I později, přes velký růst řádu, vyzařující osobnost Františkova - nazývaného prostě bratr nebo náš bratr (Kronika Jordana z Giano 17 - FS II 2342) - zůstala středem společenství a soudržnosti.
Společný život s jeho nároky a těžkostmi je předmětem základních hlav 1. řehole (4-6 - FP 13-23), znovu je podchycen a prohlouben v hlavě 11 (FP 36-37), nemluvě o důležitých pasážích v ostatních hlavách (7 - FP 26-27; 9 - FP 33; 10 - FP 34).
Abychom dali konkrétní místo těmto doporučením a radám, musíme vzít nejprve v úvahu ne bratry v usazených skupinách (i když také existovaly), ale bratry v skupinách putujících, kteří pracovali pro druhé, starali se o malomocné nebo vydali se na cesty jako kazatelé. Jejich nejdůležitějším poutem byl František, první ze všech, a později ten bratr, který dostal na zodpovědnost setkávat se s nimi, pomáhat jim zůstat věrnými svému povolání a zajišťovat jejich solidaritu a společenství. Bratr pověřený touto zodpovědností byl nazýván ministr (služebník).
Můžeme takto jasněji porozumět tomu či onomu nařízení, jako je např. pokyn, že když se bratři setkají, ať si váží jeden druhého, vytvářejí vzájemné vztahy a projevují navzájem svou radost a úctu, spíše než aby upadali ve vzájemné obviňování (7 - FP 26-27). Jejich láska má vyvěrat ze společného pramene, totiž z Ježíšovy velké lásky k nim (11 - FP 37), a má převyšovat lásku mateřskou, postavenou jako vzor (9 - FP 32; 2. řehole 6 - FP 91).
Má to být aktivní a konkrétní láska; povzbuzující text o mateřské lásce je založen na souvislosti s materiálními potřebami; musíme, tak jako matka, pomáhat jeden druhému sehnat to, co potřebujeme sami k jídlu, k ošacení, střechu nad hlavou. František naléhal na své bratry, aby k sobě byli bratrsky otevření, především (a s dobrým psychologickým vhledem) v praktických situacích každodenního života. Neměli milovat jeden druhého krásnými slovy, ale svým konkrétním chováním (11 - FP 37).
Co víc, tuto lásku nelze vidět příliš idealisticky. Často bude spočívat v trpělivosti, vzájemné podpoře (zvláště vůči nemocným: 10 - FP 34-35) a v milosrdenství, které umí odpouštět (5 - FP 18). Bude snášenlivá a bude přijímat různé druhy osobního projevu (9 - FP 31-32). Musí vyloučit rozčilování nebo hněvání se na druhé (5 - FP 18), stejně jako pomlouvání, hádky, ponižování, urážky a posuzování (11 - FP 36-37). Máme se stále snažit vžívat se do postavení druhých, abychom se naučili, jak jeden druhému udělat radost (4 - FP 13; 6 - FP 22; 10 - FP 34).
Je úžasné, že to, co dnes nazýváme otázkou autority, o tom František pojednával společně s bratrským životem a ne zvlášť (hl. 4-6 - FP 13-23). Je to pouze jedno hledisko tohoto života. Stojí za to povšimnout si, že František mluví o autoritě zvláště tehdy, když varuje před pokušeními a zneužitími, jaká se objevují při vykonávání úřadu ministra. Skutečně, po stručném výčtu úkolů ministra (určovat bratrům místo jejich pobytu, často je navštěvovat, dávat jim rady a povzbuzení: 4 - FP 13) a po stanovení povinnosti poslouchat (4 - FP 13), najdeme v dalších částech těchto tří hlav jen výstrahy adresované výhradně ministrům. Chování všech má být inspirováno přikázáním evangelia: Jak byste chtěli, aby druzí jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (4 - FP 13). Co se týká ministrů, ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil, a ať si uvědomují, že s jejich úřadem je spojena velká zodpovědnost vůči jejich bratřím a vůči Bohu (4 - FP 14; 5 - FP 15). Jejich přikazující moc je omezena způsobem života bratří a svědomím jednotlivce (5 - FP 15-16). A navíc, jejich chování je pod dohledem a kontrolou druhých (5 - FP 16-17). Pokud jde o bratry, kteří se zpronevěřili svému povolání, ministři mají být především soucitní, rovněž i ostatní bratři (5 - FP 17-18). A co navíc, připomínka evangelia vylučuje jakoukoli moc nebo mocenské postavení mezi bratry (5 - FP 19).
Pravá poslušnost zrozená z lásky je vzájemná služba, kterou všichni jeden druhému dluží. Když se bratři snaží žít takovým způsobem podle Božího vzoru, který je vyjádřen v evangeliu, a vnášejí jej do svého života, potom žijí v pravé poslušnosti (5 - FP 20). Řehole jde tak daleko, že odstraňuje tituly, které by mohly vyvolávat zdání pořadí nebo přednosti, a povzbuzuje bratry, aby své problémy předkládali ministrům, a ministry, aby přijímali bratry tak, jak by sami chtěli být přijímáni. Závěrečná slova jsou připomínkou toho, jak Pán umýval nohy svým učedníkům, a vyzývají bratry, aby prokazovali totéž jeden druhému (6 - FP 22-23). Takto uvedení úřadu jako služby vychází ze dvou výroků Pána proslovených při poslední večeři (Lk 22, 27; Jan 13, 14).
Tato poněkud zdlouhavá úvaha byla nutná k tomu, abychom službu autority dostali do středu františkánského společenství. I když později, zvláště v Odkazu, se koncepce poslušnosti stala autoritativnější, protože František nepochybně reagoval na konkrétní situace, nesmíme stále zapomínat na jeho původní představu, která nebyla nikdy zavržena, spíše ještě v jiném způsobu vyjádření zdůrazněna v Řeholi 1223 (10 - FP 100-102).
Tak vypadá tvářnost františkánského společenství a jeho života. Ovšem musíme hned dodat, že to nebylo společenství uzavřené samo v sobě. To je pochopitelné z prostého důvodu, že na začátku se skládalo z putujících skupin, z bratří žijících mezi lidmi v jejich všedním světě. Často není snadné rozlišit mezi radami bratřím, jak se mají chovat k sobě navzájem, a těmi, které se týkaly jejich vztahů k ostatním lidem. Tyto dva případy jsou nepochybně uváděny vedle sebe v celé hlavě 11 (FP 36-37). Co je řečeno o vřelém přijímání bratří, týká se každého, kdo k nim přijde, a to, co je psáno o jejich závazku udržovat otevřený dům (ať se bratři...chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor: 7 - FP 26), ukazuje dobře, že skupina, i když má svou soukromou oblast (místa, poustevny), zůstává otevřená v příkrém kontrastu s tehdejšími kláštery. Bratrstvo bylo oddělenou skupinou, aby mělo jistotu, avšak zároveň k dispozici každému, ve společenství se všemi.
Kdo dokáže pomoci aspoň pochopit závažnost tohoto tématu v dnešní době? Všude je cítit opravdová potřeba pravého bratrství, které by mohlo být místem usmíření, lásky a společenství širšího než rodinný kruh, jenž je běžně příliš úzký a rozpadává se. Církev, jejímž posláním je být společenstvím bratří a sester, zakouší tuto touhu ve všech svých částech, a mnoho malých buněk se nachází v procesu hledání společenství v inspirovaném růstu. Uprostřed společnosti, která směřuje k tomu, být stále více neosobní, technokratická, bezcitná a hrozivá, je existence takových skupin s jejich důrazem na svobodu, osobnost a lidská pouta znamením naděje a potřebné záruky. Společnost, kde jsou život, dobra, starosti a hledání sdíleny, kde každý má uznanou a přijatou tvář, je snem všech mužů a žen. Je však zároveň nezbytným znamením, že pokud začnou právě teď, mohou začít žít. Není nejnaléhavějším úkolem pro ty, kdo jsou oživováni Františkovým charismatem: vytvářet společenství každý den a nechávat je otevřené pro ostatní - všechny naše bratry a sestry, pro křesťany i ostatní? V církvi se objevuje vážná otázka; nemáme my, zvláště ve spojení s muži a ženami, žijícími obyčejný život, přinášet pomoc a podporu naší staleté zkušenosti těm, kteří zkoušejí a hledají? A naopak my budeme schopní přijímat a být probouzeni a vybízeni přítomností a budoucností. Ta reálná pravda, která nám byla dána, je tu proto, abychom ji sdíleli s ostatními, s každým.
To všechno znamená ještě více, neboť zvláštní ráz hnutí, jako je Františkovo, nelze uzavřít do strnulého institucionálního rámce. Vždy se mu podaří uniknout nějakou cestou tomuto osudu. Chrání si svoji svobodu, pohyblivost a schopnost přizpůsobit se. Dokonce když dosáhne populární úrovně, nedá se podřídit jakémukoli pokusu o konečnou definici. V tomto aspektu odpovídá svobodě a pružnosti, po kterých touží tak mnoho malých skupin, ať už jsou to společenství, bratrstva nebo komuny.
Zbývá poslední problém: autorita uvnitř společenství. Jak jsme viděli, František položil tuto otázku do samého srdce života bratří jako službu jejich evangelního povolání. Neoblomně trvá na zvláštním rázu této autority: musí spočívat na Ježíšově příkladu, který umýval nohy svým apoštolům.
Z těchto skutečností vyplývají dva úkoly. Prvním je nutnost takové služby uvnitř skupiny, jakmile společenství začne existovat. Je to sjednocující střed, svazek, stimulátor. Příklad evangelia nám však nechce pouze připomenout tuto skutečnost, ale spíše nám říci, v jakém duchu by měl být vykonáván. Tomuto duchu je naprosto cizí tendence používat autoritu jako odrazový můstek vůle po moci, nadvládě a utlačování. Jsme dnes odevšad vybízeni k autoritě, avšak měla by směřovat k očištění a nápravě. Když znovu objeví svůj evangelní ráz, když se stane bratrskou, pokornou a neokázalou, potom její úloha v srdci společenství bude mnohem jasněji rozpoznatelná; zvlášť pokud každý člen společenství, spíše než aby trval na svých právech a privilegiích, bude usilovat o to, aby ostatním sloužil a poslouchal je. Potom budou všichni žít v pravé a svaté poslušnosti Ježíše Krista (1. řehole 5 - FP 20), a toto znamení bratrství bude ukazovat, že jsme stvořeni ne k rozdělení a nenávisti, ale k lásce."
PODOBA SPOLEČENSTVÍ V ŘÁDU SV. KLÁRY
"Pro každé společenství je jednou z rozhodujících otázek, jak vyřešilo spolužití ve svých vlastních řadách. To rozhoduje - víc než dosažený výkon - o trvalé platnosti a hodnotě společenství. Myšlenky, podle kterých se vytváří lidské spolužití, jsou mnohotvárné. Má dostat primární význam semknutí se, nebo má mít bezpodmínečnou přednost to společné? Anebo spočívá silný důraz na jednotlivci? Rovněž náboženská společenství církve stanoví hlavní důraz odlišně. Nejsou však proti světským řešením mnohem ryzejšími formami? Neboť náboženská společenství řádů budují svou společnou strukturu na věčně platných skutečnostech křesťanského života. A zdá se, že by se mělo v dnešní době přece jen právě v církevním prostoru silněji hledět na tato opravdu platná řešení řádů. Vždyť to je důležitá otázka pro dnešní křesťanstvo: jak je před Bohem možné platné řešení mezi nároky společenství a jednotlivce?
Když budeme teď zkoumat u Kláry, jakou podobu dala společnému životu svého řádu, potom jsme v příznivé situaci. Dostáváme poučení o tom, jak dala výraz svým myšlenkám v ustanoveních Řehole. Ve své Závěti a ve svých listech mluví výrazněji o základních pramenech svého myšlení, které přineslo i zákonná ustanovení Řehole. Bula svatořečení pak nám podává spolu s Životopisem praktické důsledky. Právě proto, že Klára je úřední představitelkou společenství, dostává její osobní způsob života zvláštní význam. Neboť je to její osobní postupování, které harmonicky řeší a rovněž spojuje nároky společenství a jednotlivých sester. Její život je její naukou! To pociťovaly už ty, které byly s ní (Život 12 - FP 3179-3180). A má to platnost pro všechny časy.
Vždy je možné získat cenné poznatky už z názvu řeholního společenství. To platí především tehdy, když toto jméno bylo přáním společenství samého a jím vytvořeno. V takových případech je vyznáním, projevem. Chudé sestry (Řehole I, 1 - FP 2750) je podle řehole sebeoznačením společenství okolo Kláry. Přísná klauzura a chudoba jsou sice prvky, které život společenství jako takového vyznačují víc navenek. Označení sestry však vypovídá, jak stojí členky společenství vůči sobě navzájem. Není to napsáno jako požadavek, ale jako výpověď a je to proto silnější závazek než by mohl být předpis.
Toto sesterské jméno je nejvážnější přijetí toho, co řekl Kristus: Vy všichni jste bratři (Mt 23, 8). Ani u Krista to není nejdříve požadavek, ale konstatování. Ten, kdo ho následuje, kdo bol Duchem Páně probuzen k životu milosti, má se všemi ostatními, kterým se toho dostalo, téhož Otce v nebi, téhož bratra Ježíše Krista a je posvěcen jediným Duchem Svatým (srov. List věřícím 9 - FP 200). Následovníci Krista mohou být ve své existenci jen bratry a sestrami. Klára tu jako věrná následovnice sv. Františka vyvodila důsledky. Pro ni jsou všechny, které patří k jejímu řeholnímu společenství, též sestrami. Tu si nelze vybírat. I ty, které jednou přijdou v budoucnosti, jsou pro ni nejmilejší sestry, třebaže je ještě nezná (Závěť 24 - FP 2853). Myslí zde tak silně společně se sv. Františkem, že přebírá jeho slova (Řehole 6 - FP 91) a ženským způsobem takto vyjadřuje: Když matka svou dceru podle těla miluje a o ni pečuje, oč větší musí být péče, kterou v lásce prokazuje sestra své duchovní sestře (Řehole VIII, 9 - FP 2798). Tu je vidět, že duchovní sesterská láska musí být tím účinnější a samozřejmější než samotná láska matky, oč nadpřirozené a milost jsou vznešenější a skutečnější než přirozenost. Tak se toto místo Klářiny Řehole stává poslední výpovědí o tom, co přivedlo dohromady společenství kolem Kláry. Tu můžeme jeho hloubku jen naznačit a musíme ponechat sebeponoření plnému lásky pozorného čtenáře, aby jeho plnost zcela vyčerpal.
Na doplnění k tomuto místu Řehole přistupují další, která rovněž vyslovují základ života společenství z jiné strany. Uveďme její Životopis, jak Klára z ohně na oltáři Páně přinášela s sebou tak žhavá slova, že rozplameňovala i srdce sester (20 - FP 3199). Tu stojí oltář jako střed společenství. (Tak to chápe i František - srov. List kapitule 3 - FP 222-223.) Kristova láska obětující se v utrpení kříže (30 - FP 3213) chce se rozšířit na všechny vykoupené, chce je vést jednoho k druhému jako bratry a sestry. Milujte se navzájem Kristovou láskou je poslední napomenutí světice jejím sestrám (Závěť 18 - FP 2847).
Protože láska sesterské družnosti plně pochází z milosti, kterou přinesl Vykupitel, proto se též sesterská láska stále snaží připravit věčnou spásu sester anebo aspoň o ni prosit. Z tohoto ducha zaznívají Klářina přání v jejích listech příslušné adresátce: vyprošuje dosažení slávy věčné blaženosti (1. list Anežce - FP 2859), aby spásné potěšení v Původci spásy (3. list - FP 2883) mohla zakusit (4. list - FP 2899). Ze stejného pohledu pocházejí též projevy radosti nad vzornou ctností a dokonalostí duchovní sestry (1. list - FP 2869; 2. list - FP 2872; 3. list - FP 2884-2888; List Ermentrudě - FP 2913). Falešnému chápání pokory by taková vyjádření připravila těžkosti; znamení, jak silně by naše dnes běžné pojmy naléhavě potřebovaly přehodnocení na živém příkladě svatých. Klára si v žádném případě nedělá problémy, aby těm, kdo ji prosili o duchovní radu (3. list - FP 2895), kterým je tedy vůdkyní, vyjádřila též tuto svou radost. Zná společenství života milosti, zná možnost, že jedna může pomoci druhé sestersky i v duchovních věcech. Proto sama žehná svým sestrám (Požehnání - FP 2854-2858). Proto však ale také prosí své sestry o pomoc jejich modlitby (1. list - FP 2870; 3. list - FP 2898; List Ermentrudě - 2918). Ano ví, že zdar a dokonalost jedné sestry v tajemném těle Kristově podivuhodně připadá též druhé (3. list - FP 2886), že dokonalost jedné vyváží a nahrazuje křehkost druhé (3. list - FP 2884). Můžeme poznat, jak životem zcela z milosti víry může mezi lidmi vznikat vzájemnost, která blízkostí a vroucností překonává každé čistě lidsky vytvořené společenství. Vládne jednota vzájemné lásky a pokoje (Řehole IV, 16 - FP 2782) v lidech, kteří si navzájem nejsou jen vzorem a příkladem (Závěť 6 - FP 2829; 18 - FP 2847; 19 - FP 2848), ale dokonce v úsilí o osobní věčné obšťastňování si mohli účinně pomáhat (3. list - FP 2884; 2886).
Jak se však bude blíže utvářet život společenství, který staví na těchto základních myšlenkách? Jsou jisté body, podle kterých lze snadno zkoumat, jak silně základní myšlenky získaly vliv. Důležitá je především otázka úřadu představené. Musíme však konstatovat, že tu nejsme v stejné situaci jako u prvého františkánského řádu. Tam můžeme už z označení dostat důležité závěry o tom, v jakém duchu má být úřad spravován. Klára naproti tomu měla titul abatyše. Tato skutečnost se vysvětluje z prvé doby společenství u sv. Damiána. Světice se však sama nikdy neoznačuje přímo za abatyši. Nazývá se služebnicí nebo služkou (famula: 1. list Anežce - FP 2859; 4. list - FP 2899; nebo ancilla: 1. list - FP 2859; 2. list - FP 2871; 3. list - FP 2883; 4. list - FP 2899; též serva: 3. list - FP 2883; poznámka: v německém i českém překladu se z jazykových důvodů užívají jen uvedené dva výrazy, neboť prakticky jde o synonyma, případně o pleonasmy, a pokud jsou společně »služebnice a služka«, potom jde jen o zdůraznění). Už tímto slovem vyjadřuje, jak chápe svůj úřad a jak chce, aby byl spravován jejími nástupkyněmi. Plně to odpovídá titulu představených prvého františkánského řádu: minister (služebník). Můžeme tedy snadno uhádnout, jak by znělo označení úřadu představené, kdyby v tomto bodě Klára a František byli svobodní. Současně to potom dokazuje, že všecko, co z řehole Menších bratří bylo (zčásti doslovně) převzato do Klářiny řehole, bylo s velkou ochotou uchopeno též jako výraz vlastního duchovního zaměření. Sem by patřilo, že podřízená má mít možnost s abatyší mluvit jako paní se svou služebnicí (Řehole X, 3 - FP 2808), a že dále vlastním nejvyšším představeným řádu není někdo z řádu samého, ale kardinál ochránce (Řehole XII, 10 - FP 2819).
Nad ustanovení řehole Menších bratří jdou však četné jednotlivosti v Klářině řeholi, v nichž se projevuje ještě silněji, že ona sama rozhoduje a ostatním zůstává jen poslušnost jako příspěvek k společnému životu. Jistě, tato poslušnost je nezbytná, je též zvlášť zdůrazněna (Řehole I, 5 - FP 2753). Už tu je však příznačné, že se výslovně mluví o hranici, která je povinnosti poslušnosti stanovena svědomím jednotlivce (X, 1 - FP 2806). Kromě toho platí: Jde-li o přijetí kandidátky do řádu, je třeba se dotázat všech na jejich názor, vyžaduje se souhlas většiny (II, 1 - FP 2754); jde-li o to, zda se má klášter vážně zadlužit, je třeba všeobecný souhlas (IV, 14 - FP 2781).
Tak abatyše nestojí nad společenstvím, ale opravdu uprostřed něho. Vůlí poslouchat ostatní prokazuje svatou službu tím, že poslušnost přijímá a odnáší ji k Bohu. Tak má též při kapitule vin vyznávat svoje vlastní provinění právě tak jako ostatní sestry (IV, 11-12 - FP 2780). Je povinná radit se společně se všemi o záležitostech společenství (IV, 13 - FP 2780). Rovněž se společenství sester přiznává oprávnění rozhodovat o tom, zda vedení úřadu abatyší slouží společnému dobru. Jestliže se abatyše ukáže jako neschopná, má být zvolena jiná (IV, 5 - FP 2775).
Není to tedy vůbec tak, že podřízené musí obětovat celou svoji osobnost, aby mohly patřit k tomuto společenství. Naopak: aby toto sesterské společenství dospělo k plnému uskutečnění, jsou k plné spoluodpovědnosti volány všechny, ne jen představená (IV, 13-14 - FP 2780-2781; VII, 3-4 - FP 2793). Hodnota tohoto společenství spočívá ve vysokém zhodnocení jednotlivé osobnosti. Nacházíme proto v Klářině řeholi vícekrát vyslovený ohled na jednotlivou osobnost. Velmi příznačné je v této souvislosti toto ustanovení: Když některé sestře její příbuzní něco darují, má abatyše dovolit, aby ta to dostala; jestliže to nepotřebuje, má to sestra dát jiné, která to potřebuje (VIII, 5 - FP 2796), tedy podle úsudku její vlastní povinnosti lásky, podle úsudku jejího křesťanského svědomí. Stejný postoj se projevuje v tom, že oděv má být přidělován podle potřeb jednotlivých sester (II, 11 - FP 2761). V tomto společenství neplatí zákon řehole jako neúprosně nejvyšší. Pravidlem řehole je láska. Proto se pamatuje kvůli nemocným na výjimku z předpisů postu (Řehole III, 9; 3. list Anežce - FP 2895) a mlčení. Že se to děje přes stručnost celé řehole, je velmi poučné. Pomoc, která se nemocným poskytuje, nemá za měřítko ani ne tak potřebu obsluhované, ale bere za míru vlastní přání: jak by si přály, aby se jim sloužilo (Řehole VIII, 8 - FP 2797).
Tak vzniká obraz společenství, které je v pravém smyslu dílem milosti. Jistě, jednotlivec se podřizuje, zařazuje se do zákonů společenství. Toto společenství se mu však stává novou rodinou, je sestersky určované, dokonce ve vztahu mezi představenou a podřízenými zůstává sesterské; obě složky si navzájem pomáhají plnit svoje úlohy (Závěť 20 - FP 2849). Žádná neproniká do osobnosti druhé, aby ji lámala, ale váží si jí v uctivé lásce právě jako sestry.
Jen svatí lidé mohou založit takové společenství. Svatí vnášejí i mimo zákon slova příklad svého života do společenství. To se potvrzuje u Kláry (Život 12 - FP 3179-3182). Jako abatyše a úřední zástupkyně společenství byla většinou sestrou mezi sestrami. To naznačuje už ta skutečnost jejího života, že většinu svých zázraků vykonala pro svoje nemocné a trpící sestry (Život 15-16 - FP 3189-3190; 21-22 - FP 3201-3202; 34-35 - FP3222-3226; 59 - FP3275; Bula svatořečení 18-20 - FP 3304-3307). Svou vlastní velkou dobrotu k sestrám (Život 38 - FP 3233) chtěla odevzdat i svým nástupkyním v úřadu abatyše. Neporovnatelně krásné jsou rysy, kterými črtá ideální obraz sestry-abatyše (Řehole IV, 6-10 - FP 2776-2779; Bula svatořečení 13-14 - FP 3296-3298). Proto také jí odpovídaly její podřízené se sesterskou příchylností, jak se to projevilo hlavně při jejím úmrtí (Život 45-46 - FP 3249-3253).
Dnes s velkou vážností a značnou usilovností pátráme po ideální podobě společenství. Nemohl by nám být zářným vzorem tento Klárou prožitý a popsaný obraz sesterského společenství, o němž už není třeba hloubat, které chce prostě být prožívané, aby se stalo skutečností?" (Lothar Hardick, LEBEN UND SCHRIFTEN DER HEILIGEN KLARA Franziskanische Quellenschriften 2, Werl 1960 - Texty FS 77)
VÝCHOVA K ŽIVOTU V BRATRSKÉM SPOLEČENSTVÍ
"Řád Menších bratří, založený sv. Františkem z Assisi, je bratrské společenství (GK 1, 1). Toto tvrzení Generálních konstitucí OFM vyjadřuje vědomí, že řád má vlastní identitu. Od té doby, co Františkovi Pán dal bratry (srov. Odkaz 4 - FP 116), pospolitost života v bratrském společenství je utvářejícím prvkem františkánského života. V bratrském společenství rosteme lidsky, křesťansky a františkánsky; v něm slavíme dar bratří, trpíme spolu s nimi, radujeme se s nimi a spolu s nimi se podílíme na přátelství, práci, víře, modlitbě i svých starostech; a z něho vycházíme hlásat evangelium (srov. Priority pro šestiletí 1997-2003 - PS 2).
Původ naší pospolitosti života v bratrském společenství je v Trojjediném Bohu: byli jsme povoláni, abychom byli bratry, abychom byli rodinou spojenou v Kristu (GK 45, 1), neboť jsme synové nebeského Otce a bratři Ježíše Krista v Duchu svatém (GK 38; srov. 40). Bez tohoto vztahu by těžko jakékoli jiné motivy mohly dát důvod našemu životu v bratrském společenství.
Podle této teologické zásady můžeme tvrdit, že opce (rozhodnutí) pro bratrské společenství nepodléhá módě, ani není dohodou za účelem větší užitečnosti či účinnosti k dosažení stanovených cílů. Není ani vyvolána přátelstvím, které by mohlo spojovat lidi pocházející z různých míst, ba ani právnímu požadavku. Nejsme ani na prvém místě ani v zásadě společenskou skupinou, ani podnikem a vůbec už ne skupinou přátel. Naše bratrské společenství se vytváří z jistoty, že každý bratr je darem od Boha (GK 40), jako východiska, a vytváří se tedy prostřednictvím vztahu lásky mezi lidmi, který nachází svůj nejvyšší projev v životě jedněch pro druhé, jedněch obrácených k druhým. [Ježíš spočívající v náručí Otcově (Jan 1, 18) je vzorem Menšího bratra nejen ve svém vztahu k Bohu, ale i k bratřím.]
Ve světle těchto tvrzení můžeme odhalit některé charakteristické prvky františkánského bratrského společenství:
Františkánské bratrské společenství je dar od Boha. Pán mi dal bratry. František je vůbec nevyhledával. Nacházel je a přijímal jako skutečné dary od Nejvyššího (Odkaz 4 - FP 116).
Františkánské bratrské společenství je slavící. Svoláni Pánem, aby ho následovali, slaví bratři toto následování Boží chválou, která je prvním projevem ducha modlitby a zbožnosti (srov. Nep. řehole 3 - FP 10).
Františkánské bratrské společenství je misijní/evangelizující (srov. Nep. řehole 14-16) v té míře, v jaké žije klíčové opce františkánského způsobu života (forma vitae).
Františkánské společenství je menší. Minorita a chudoba jsou známky života ve společenství a charakterizují jeho poslání (srov. PS 3). V něm jedni slouží druhým a autorita je vyjádřena službou (srov. Napomenutí 19 - FP 168).
Pospolitost života v bratrském společenství nevyjadřuje prosté být spolu (konventualismus), ale spíše se projevuje duchem lásky, který má vládnout mezi bratry (GK 42, 1). Ti se jako duchovní matky vzájemně živí (GK 38) tím, že udržují mezi sebou co nejvíce rodinného ducha a vzájemné přátelství, pěstují milé a srdečné chování a všechny ostatní ctnosti (srov. GK 39), přijímají se navzájem ve své vlastní realitě tak, jak jsou, a jako rovní (GK 40). Jen tak se bratrské společenství stane privilegovaným místem setkávání s Bohem (GK 40) a navíc místem vhodným k dosažení plné zralosti lidské, křesťanské a řeholní (srov. GK 39).
Pro uskutečnění pospolitosti života v bratrském společenství jsou nevyhnutné následující postoje:
Bratrské ovzduší vytvořené na základě přátelství, ohleduplnosti, dobré nálady, radosti, neposuzování, přijímání, vlídnosti a potěšení z dobra, které Pán působí v druhých a jejich prostřednictvím (srov. Napomenutí 8 - FP 157; PS 2, 1).
Sdílet to, co jsme - i své únavy a utrpení - a to, co máme. Nic není moje nebo tvoje. Všechno je naše.
Dialog se sebou samým, aby bylo možné pochopit vlastní realitu bez jejího překrucování a bez zamilování se do ní jako do něčeho vlastního; dialog s druhými, kde je nezbytné hledat prostory, které by umožnily svobodně se projevit (srov. Řehole 6 - FP 91); a konečně dialog s Pánem dějin, což vede k přijetí cesty, kterou on mi vyhradil.
Pozitivní pohled přijímající každého bratra.
Na druhé straně jsou tu prostředky, které nemohou chybět, jako:
Bratrské napomenutí motivované láskou k bratrovi (srov. Napomenutí 22 - FP 171), uskutečňované počínaje úsilím o velkou důslednost a přijímané s pokorou.
Pravidelné slavení místních kapitul zaměřených na plánování, revizi života, výchovu, informace a správu.
Vypracování společného plánu.
"Sdílená zodpovědnost."
(José R. Carballo OFM, Výchova k následování Krista, Texty FS 75)
