Spisy sv. Františka II. - řehole sv. Františka
Radim Jáchym OFM

 

 

Povinná četba: 

Nepotvrzená řehole (1221)

Potvrzená řehole (1223)

Pravidla pro život bratří v poustevnách

Odkaz (Závěť)

Malý (Sienský) odkaz [Františkánské prameny I]

Doporučená četba: 

Lothar Hardick OFM, Františkánska regula života  - Texty z františkánskej spirituality 57

(Werkbuch zur Regel des hl. Franziskus, Werl 1955, Franciszkanska Regula žycia, Niepokalanów 1988)

Giorgio Racca, Regula Menších bratov - Texty 46-55

(La Regola dei Frati Minori, Assisi 1995)

David Flood OFM, Zrod reguly (Texty 18 - 19)

 

Úvod: Místo řehole v rámci Františkových spisů

 I když velká část Františkových spisů, o kterých jsme mluvili v I. části, je velmi cenná pro poznání jeho ducha - připomeňme jen některé modlitby (zejména Chvály Boží z La Verny), Napomenutí, Listy - přece jen musíme přiznat, že kdybychom je neměli, stále by byl František tím, čím je. Naproti tomu bez jeho řehole by františkánství nebylo františkánstvím: je to základní pravidlo a způsob života Františka z bratřími. Zjednodušeně a schematicky můžeme říci, že zatímco ostatní spisy jsou náhodné, řehole je pro poznání ducha jeho hnutí nutná. "Nepotvrzená řehole je nejdelším a nejreprezentativnějším spisem spirituality sv. Františka: zde nacházíme jejich způsob, jak chápou a žijí evangelium" (Dino Dozzi OFMCap. - Texty 9).

  

Vznik a schválení řehole

 Sv. František neměl v úmyslu založit nějaké nové řeholní společenství, nový řád, ba vůbec nepočítal s tím, že by jeho příklad mohl být vzorem pro druhé. Své obrácení chápal a prožíval zcela osobně: "Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání:... Potom jsem... opustil svět" (Odkaz 1). Když za ním přišli další, aby spolu s ním žili podle jeho příkladu, cítil se zaskočený a bezradný.

 Z jeho životopisů víme, že se obrátil o radu k Pánu tam, kde sám jej nacházel: v evangeliu. "V kostele Panny Matky Boží přebýval... Když jednoho dne při mši svaté četlo se evangelium, v němž dává Kristus učedníkům - které posílá do světa kázat - evangelní pravidlo života: aby neměli... ani peníze v opascích, ani mošnu na cestu, ani dvojí šaty, obuv a hůl... - když to slyšel, pochopil...: »Toto je, co si přeji, po čem celým srdcem toužím!«... Zatím mnozí... připojovali se k němu rouchem i životem. První z nich byl Bernard... žádal od něho radu. Když to slyšel Boží služebník, řekl: »Je třeba žádat radu od Boha.« Vstoupili zrána do kostela... a když se pomodlili, František... otevřel třikrát knihu evangelií a třikrát žádal, aby Bernardův svatý úmysl byl Božím svědectvím potvrzen..." (LegMai 3).

 Potvrzuje to i ve svém Odkaze (4): "Když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia..." Lze říci, že František nechtěl jinou řeholi než evangelium. (Podobal se v tom sv. Terezii z Lisieux: "Evangelium mi stačí!") Když však se k němu přidružili další, odebral se s nimi - zřejmě na radu assiského biskupa Guida - o schválení za papežem, aby nebyli pokládáni za bludaře bez církevní kázně, jakých bylo v té době dost; k schválení ovšem musel předložit písemně formulovaná pravidla: "I dal jsem to napsat stručně a prostě, a pan papež mi to potvrdil" (Odkaz 4). "Když sluha Boží pozoroval, že bratří ponenáhlu přibývá, sepsal sobě i svým bratřím prostými slovy řád života, v němž učinil neporušeným základem zachovávání svatého evangelia. Přidal jen něco málo, co se mu zdálo potřebným k jednotnému způsobu života. Přál si, aby to, co sepsal, bylo schváleno nejvyšším veleknězem. A tak pojal úmysl předstoupit s tím prostým hloučkem před Svatou stolici..." (LegMai 3). To se stalo 16. dubna 1209, kdy papež Inocenc III. ústně schválil Františkovu řeholi a František za sebe a za své bratry slíbil papeži poslušnost (podle novějších badatelů k tomu došlo až 1210).

 Tato první podoba řehole se nám nezachovala. Lze předpokládat, že ve své podstatě je zahrnuta v další podobě řehole, kterou máme písemně ovšem až z roku 1221, spolehlivě rekonstruovat původní pra-řeholi však nelze, a dnes se o to nikdo už ani nepokouší. (U nás to udělal doc. Vlastimil Kybal 1913 a uvádí ji Leander Brejcha OFM ve svých Spisech a myšlenkách sv. Františka z Assisi 1915.) Byla stručná, hlavní myšlenkou byl život podle evangelia. Stejně jako sv. Bonaventura v Legendě Maior to formuluje i Tomáš z Celana: "Když blažený František viděl, že Pán Bůh takřka denně rozmnožuje počet bratří, napsal pro sebe a pro své současné i budoucí bratry životní pravidla, řeholi, a použil k tomu hlavně slova svatého evangelia, protože jedině o jeho dokonalé zachovávání s touhou usiloval. Připojil jen pár jiných předpisů, které byly nezbytné pro zbožný způsob života. Potom se jmenovanými bratry putoval do Říma s vřelou touhou, aby mu pan papež Inocenc potvrdil to, co napsal" (1 Cel 32).

 Proč papež nepotvrdil tuto řeholi písemně bulou, jak to bylo v církvi běžným zvykem? Můžeme uvést dva důvody: 1) hnutí bylo teprve v počátcích, mělo pouze 12 členů, bylo těžko předvídat jeho další vývoj co do počtu i co do jeho zaměření, atd.; 2) církev si moudře "dává na čas", než něco definitivně potvrdí (viz dogmata, svatořečení...) - u Františkovy řehole se to ukázalo prakticky i dodatečně, když po jejím potvrzení bulou 1223 bylo ve velmi krátké době nutné vydávat její oficiální výklady, jejichž řada nekončí dodnes.

 Dodejme ještě důležité vyjasnění věcné a terminologické: Papež roku 1209 (1210) řeholi ústně schválil, avšak potvrdil ji písemně bulou až 1223. Že církev ono první schválení respektovala, vidíme i z té důležité okolnosti, že když IV. lateránský koncil 1215 nařídil, že napříště se nemají schvalovat žádné nové řehole, nepostihlo to řeholi Menších bratří, protože byla schválena už dříve (naproti tomu Dominik musel přijmout řeholi sv. Augustina). Za Františkovu schválenou řeholi se "schovala" i Klára se svou řeholí potvrzenou papežem až 1253, když již byla na úmrtním lůžku.

 David Flood ovšem tvrdí, že "1215 Inocenc III. schválil nový řád a jeho řeholi. Řehole sestavená několik led předtím už nepochybně nebyla vhodná pro početnější skupinu, která postupně nabývala ve společnosti na významu: jestliže 1215 došlo k papežskému schválení, existovala jistě řehole přizpůsobená této nové situaci. Tak také, když 1219 bratři dorazí do Paříže, nesou si s sebou řeholi. Na dotaz církevních autorit Honorius III. odpovídá, že tato řehole je schválená" (Texty 18). Autor však neuvádí, odkud tuto (mně jinak neznámou) informaci čerpá.

  

Kolik řeholí František napsal?

 Předběhneme poněkud další výklad, abychom ujasnili tuto otázku, která patří mezi základní při pohledu na to, jak František (ale i řád sám a církev) chápal řeholi Menších bratří. První řehole, kterou předložil k schválení papeži 1209 (1210), byla postupně rozšiřována tak, jak František sám si přál (bratru Césarovi ze Špýru uložil doplnit ji citáty z evangelia, které nakonec představují celou třetinu obsahu), ale především jak rostl počet bratří a bylo řešit nové otázky (úloha představených jednotlivých skupin bratří, misie, kazatelé, zavedení roku noviciátu v církvi, a bohužel i kázeňské problémy). Další podobu řehole máme zachovanou písemně po schválení kapitulou 1221. Někdy se označuje jako "druhá" (L. Brejcha), v cizině běžně jako regula non bullata (Rnb) - řehole nebulovaná, nebo: bez buly, což je v češtině těžkopádné označení. Proto ji při citování označujeme jako 1. řehole, totiž písemně zachovaná; nejpřesnější by patrně bylo označovat ji jako řehole 1221. (Uvidíme dále, že to nebyla její druhá verze, nejsme však schopní postihnout plně všechny etapy vývoje - a není to ani tolik důležité.)

 Otázka vývoje řehole je z hlediska historického poznání už proto obtížná, že, jak uvádí David Flood OFM, zatímco "jiné spisy sv. Františka (Odkaz, List věřícím, List kapitule, List duchovním aj.) spočívají na rukopisech z polovice 13. stol. nejstarší opis řehole máme z doby po 1350, tedy o sto let pozdější (až řeholi 1223 máme zachovanou v originále papežské buly). Tu se klade problém spolehlivosti textu, jeho věrnosti původní podobě. (Texty 18).  Ve Františkových životopisech je řeč o dalších "ztracených" řeholích (2 Cel 175; LegMai 4; Zrcadlo dokonalosti 1; Legenda tři druhů 35), a dokonce Bonaventura tvrdí, že jednu "z nedbalosti ztratil bratr Eliáš" - Františkův vikář: bylo by něco takového možné? Aniž bychom se pouštěli v tomto kursu do podrobností, můžeme říci, že zde je odraz zápasů o budoucí vývoj řádu, jak se po Františkově smrti projevoval mezi bratry a našel ohlas v jeho životopisech. (Viz Lothar Hardick OFM, Františkánska regula života.) Výsledkem ovšem je, že např. L. Brejcha mluví o "Třetí (resp. IV.) řeholi oficiální". Jenže pak bychom mohli mluvit i o deseti či dvaceti řeholích... (resp. jejich postupných verzích.)

 Důležité je, že konečnou podobu dostala řehole roku 1223 a byla schválena papežem Honoriem III. bulou Solet annuere a proto je označována jako regula bullata, česky prostě řehole, případně podle potřeby řehole schválená bulou, druhá řehole, konečná (definitivní) řehole, a nejpřesnější by bylo řehole 1223.

 Co však je nejdůležitější: Neexistují dvě, tři či více různých řeholí, je tu stále jen jedna jediná řehole v různých stadiích (etapách, verzích) svého vývoje, od 1209 plynule až do 1223. "František se nedíval na různé verze řehole tak, jako by každá z nich byla samostatným celkem, neboť v takovém případě by mluvil o různých řeholích. On se dívá na řeholi jinak, vidí v ní vždy jednu a tutéž, která se rozrůstá tak, jak získávají zkušenost. (Viz Odkaz 4; 12.) Kromě toho František počítá s tím, že má-li být řehole přijímána, musí být opravována, doplňována a zdokonalována, čili zpřesňována v každé ze svých hlav. (Viz List ministrovi.) I po papežském potvrzení chtěl do ní ještě vložit větu, že skutečným generálním ministrem řádu je Duch svatý, jeho návrh však musel být odmítnut, když text už byl potvrzený bulou (viz 2 Cel 193). To spolu s Listem ministrovi dokazuje, že na generální kapitule se projednávaly změny v řeholi. Zdá se, že podle možnosti byl vždy zachováván původní text a spokojovalo se s připojováním nových předpisů" (L. Hardick).

  

Vývoj řehole 1209-1221

 Verze řehole schválené na svatodušní kapitule 1221, která se skládá z 24 hlav a kterou máme písemně zachovanou, je tedy postupně doplňovanou původní verzí z roku 1209 (1210). Na rozdíl od jiných Františkových spisů, které vznikaly po roce 1210, nejde o výsledek "literární" činnosti, ale jde o důsledek praxe a zkušenosti prvých let existence řádu Menších bratří a jeho bouřlivého vývoje. Byly to potřeby všedního života společenství bratří, které nutily rok za rokem vkládat nové dodatky a tak rozšiřovat dosavadní redakci řehole. D. Flood mluví především o "negativních dodatcích" (caveat = ať si dá pozor).

 »Vývoj Nepotvrzené řehole až do 1221 ovlivnilo celkem pět hlavních pramenů, které jsou v ní rozlišitelné, a to: 1. hlavní principy původního Františkova ústně schváleného způsobu života; 2. osobní napomenutí a povzbuzení sv. Františka; 3. směrnice vydané bratřími na kapitulách; směrnice IV. lateránského koncilu; papežské dekrety Honoria III. Poslední, 23. hlava, ve které se František neobrací jen na bratry, ale jejich jménem i na celý svět, mohla být vytvořena teprve následně a přidána k legislativnímu textu. Celkově nepůsobí řehole ani tak dojmem právního dokumentu, jako spíše "způsobu života"... Mnohem více než jiné texty oplývá citacemi z Písma; postaral se o ně César ze Špýru, který tuto řeholi ozdobil slovy evangelia (Jordán z Giana). Potřebu psané řehole začali bratři pociťovat obzvláště v létech 1217-1219, kdy se řád rozšířil za Alpy a za Středozemní moře: tehdy už nestačil jen příklad života charismatického zakladatele, neboť ten už ani všichni bratři neměli možnost poznat, a tak sílila potřeba mít jeho ideály v písemné podobě« (Bonaventura Štivar).

 V zásadě však stavba a tón řehole jsou věrným zrcadlem františkánského života tak, jak se vyvinul v létech 1209-1213, která historici označují za "zlatý věk řádu Menších bratří". V tomto období se život společenství utvářel ještě bezprostředně podle života zakladatele, bratři byli věrným odrazem Františkovým. S rozšířením prvotní skupinky vznikaly nové potřeby, bylo třeba zabývat se podrobněji organizací řádu. Zejména když se František rozhodl odcestovat do Svaté země, bylo nutné vytvořit struktury, které by udržely řád i v době jeho nepřítomnosti. V Kronice bratra Jordána z Giano máme svědectví, jak právě v této době vikáři zaváděli některá nová ustanovení, a František po svém návratu "přebudoval řád podle svých ustanovení... a bratru Césarovi svěřil úkol vyzdobit slovy evangelia řeholi, kterou sám složil jednoduchými slovy" (Kronika 11 - 15 - FP II. 2333-2338).

 Přímý doklad toho, jak František doplňoval řeholi, máme u Celana: "Jednou světec viděl, že se jeden z bratří mrzutě a smutně mračí. Ne zrovna mírně mu řekl: »Nesluší se, aby se služebník Boží ukazoval lidem smutný a zarmoucený. Má být vždy radostné mysli...« Duchovně radostného člověka František tak miloval, že dal na jedné kapitule k obecnému poučení napsat toto napomenutí: »Bratři se mají chránit toho, aby byli zasmušilí a smutní pokrytci. Mají se naopak jevit jako lidé, kteří se radují v Pánu, jsou veselí a laskaví, jak se sluší«" (2 Cel 128). Toto jasně dodatečné (a můžeme říci: ne nejnutnější) ustanovení nacházíme doslovně na konci 7. hlavy řehole z 1221. Podobných příkladů by bylo lze uvést více.

 Třebas si František po svém návratu ze Svaté země vybral za své vikáře zkušené bratry, Petra z Katánie, znalého kanonického práva, a Eliáše, přece jejich vliv na konečnou úpravu řehole 1221, stejně jako kardinála Hugolina, nebyl tak velký jako později u definitivní řehole: řehole 1221 vyzařuje plně Františkova ducha, a je zrcadlem a výrazem františkánského ideálu a jeho bezprostředním vtělením do života.

 V létech 1220-1221 byla řehole podrobena nové revizi, při níž bylo hlavním Františkovým cílem uvést evangelium do života. Proto také pověřil bratra Césara, aby provedl konečné přepracování textu, a doplnil jej o výroky evangelia, které měly být samotným jádrem řehole. Tato řehole byla přijata na svatodušní kapitule 30. května 1221. Na závěr kapitule zakázala všechny změny textu v budoucnosti, což je v něm ostatně přímo vyjádřeno: "A na místě Boha všemohoucího, ze zmocnění pana papeže a pod poslušností přísně nařizuji a přikazuji já, bratr František, aby nikdo neubíral něco z toho, co je napsáno v tomto způsobu života, ani k němu nic nepřidával, a aby bratři neměli jinou řeholi." Bylo to důležité, neboť po svém návratu ze Svaté země jen s obtížemi dokázal obnovit pokoj a svornost v řádu.

  

Obsah a struktura řehole 1221

 V tomto základním kursu bychom se nechtěli pouštět do sporných podrobností. Přehledně můžeme podat členění řehole, jak dále uvedeme, předem jen je třeba upozornit, že původní členění (ne 1209, ale někdy v dalším vývoji) obsahovalo pouze 17 prvních hlav (jak vyplyne i z dalšího), hlavy 18 až 21 jsou doplněním předcházejících, hlavy 22 a 23 jsou nezávislé útvary, hlava 24 je závěrečná (někdy bývá - ne vhodně - spojována s hlavou 23). Dále stojí za povšimnutí, že čtyři hlavy neobsahují žádný citát z Písma - jsou to právní ustanovení zřejmě pozdějšího data: 13. o vyloučení smilníků z řádu, 15. o zákazu chovat zvířata a jezdit na koni, 18. o provinčních a generálních kapitulách, 19. o vyloučení bludařů a úctě k duchovním a řeholníkům; společnou mají i výraznou stručnost textu. 

  

I. Základní ustanovení: život podle evangelia, poslušnost vůči  církvi (úvod, hl. 1)

II. Přijímání bratří, řeholní oděv (hl. 2).

III. Zvláštní povinnosti vůči církvi: hodinky, půst, úcta  k duchovním, zpověď, přijímání těla Páně (hl. 3, 19, 20).

IV. Vztahy mezi bratřími, včetně kázeňských ustanovení (hl. 4 - 6).

V. Způsob obživy: práce a almužna (hl. 7 - 9).

VI. Chování bratří navzájem (hl. 10 - 11).

VII. Chování k ženám (hl. 12 - 13).

VIII.Chování na cestách (hl. 14 - 15)

IX. Misie mezi nevěřícími (hl. 16)

X. Kazatelská činnost (hl. 17, 21)

XI. Kapituly (hl. 18)

Poslední tři hlavy jsou zcela duchovní povahy:

Hl. 22 - Napomenutí a povzbuzení bratří, aby

 - milovali všechny lidi,

 - uchovali si duchovní svobodu vůči všem hmotným a  světským věcem (= duchovní chudoba, viz Napomenutí 14),

 - zachovávali evangelium a dobře sloužili Bohu.

 David Flood (Zrod reguly, Texty 19) vyslovuje velmi  pravděpodobnou domněnku, že je to Františkův odkaz,  který zanechal bratřím, když 1219 odcházel na Východ  s myšlenkou na mučednictví.

Hl. 23 - Modlitba chvály a díků s dalším povzbuzením bratří.  Vedle Chval Božích z La Verny je nejnadšenějším  díkůvzdáním a chvalozpěvem překypujícím spontánním  hromaděním výrazů: "... Nic jiného tedy nežádejme, nic  jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a  potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli,  jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno  dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný  je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý..."

 Přísně vzato, není součástí řehole (v řadě rukopisů také  chybí), spíše odráží situaci rozmachu řádu kolem 1220  (David Flood)

Hl. 24 - Závěr řehole - poslední povzbuzení bratří k věrnosti  řeholi, a příkaz nic v ní neměnit. Podle Davida Flooda  je to spíše list předkládající bratřím tuto verzi  řehole z roku 1220.

  

Význam řehole 1221

 Třebaže v zachované písemné podobě měla tato řehole přijatá kapitulou právní platnost jen dva roky, je to jeden z nejcennějších dokumentů k poznání Františkova ducha a františkánské spirituality, neboť v ní mohl František vyjádřit své představy o životě bratří bezprostředně, omezen jen bratřími samými, více než v definitivní řeholi, přec jen více právní a příliš stručné. Proto je tato verze řehole cenným komentářem k definitivní řeholi 1223 a k Františkovým představám o životě bratrského společenství vůbec.

  

Vývoj 1221-1223

 Řehole z roku 1221 je svou podstatou stále způsob života bratří z roku 1209 (1210), rozšířený a doplněný desetiletou zkušeností františkánského života. Nemohla se však dlouho udržet, neboť byla předmětem sporů s představami provinčních ministrů, učených bratří i římské kurie, kteří požadovali, aby byla přepracována do jasně a jednotně formulované podoby (neorganickým připojováním dodatků se ztrácela její jednotnost a jasnost). Mluvčím skupiny učených bratří byl bratr Eliáš, Františkův schopný vikář, k němuž měl František velkou důvěru (srov. 1 Cel 108; 2 Cel 116). Průběh celého vývoje není dost jasný, zprávy životopisců si odporují nebo obsahují nelogické a tendenční útoky (jak by mohl mít František důvěru k bratru Eliášovi, kdyby "z nedbalosti" ztratil řeholi?). Mluví se dokonce o "několika řeholích", aniž by bylo jasné, oč jde.

 Za spolehlivou lze označit tu část zprávy Zrcadla dokonalosti, že "František vystoupil s bratrem Lvem z Assisi a bratrem Boniciem z Bologny (právníkem?) na jednu horu, aby tu sestavil jinou řeholi, kterou dal z Kristova vnuknutí napsat" (ZrcDok 1). Touto "horou" bylo Fonte Colombo ("Holubičí pramen") v Reatinském údolí, nazývané dodnes "františkánským Sinajem" v narážce na Mojžíšovo Desatero,

kde tradice sepsání definitivní řehole je stále živá.

  

Definitivní řehole 1223

 Konečná redakce definitivní řehole není zřejmě dílem Františka samého, v její formulaci je zřetelně vidět ruku zkušeného právníka. Prostota výrazů, určitá neobratnost, nesoustavnost, četná opakování, jaká známe u Františka, jsou nahrazena zkušenou lehkostí výroků. Časté používání spojky "a" je nahrazeno stylistickou pestrostí spojek (v latinském originále), složené věty nezvykle dokonalé. Také oslovení: František říká "moji bratři" nebo "moji požehnaní bratři", zde nacházíme "nejmilejší moji bratři, přemilí bratři". Vyjádření plné lásky: "A každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě" (1. řehole 9) je nahrazeno neosobním a schematickým napomenutím "... živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha" (hl. 6).

 Konečný text řehole byl potvrzen bulou Solet annuere papeže Honoria III. z 29. listopadu 1223 (text FP II. 2716).

 Podle obsahu lze říci, že je výtahem řehole 1221 s několika novými ustanoveními spíše právní povahy. Je v ní podstatně méně citátů z Písma sv.: 23 proti 139 v 1. řeholi, v necelé čtvrtině vět proti více než polovině v 1. řeholi. Jsou vypuštěna anebo shrnuta, zestručněna Františkova otcovská napomenutí, kterými - můžeme říci - postupně až přeplnil řeholi za prvých deset let trvání řádu.

 Pokud jde o závaznost jednotlivých ustanovení řehole 1223, již Bonaventura odlišoval nařízení (praecepta) a napomenutí (monitiones). Napomenutí obsahuje řehole celou řadu: "Napomínám a vybízím (bratry), aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty" (hl. 2). "Radím, napomínám a vybízím své bratry..., když jdou světem, aby se nepřeli a nehádali o slovíčka, ani neposuzovali ostatní..." (hl. 3). "Napomínám a vybízím bratry, aby ve svých kázáních mluvili slovy promyšlenými a ryzími..." (hl. 9). "Napomínám bratry a vybízím v Pánu Ježíši Kristu, aby se chránili vší pýchy..." (hl. 10). "V tom je vznešenost svrchované chudoby..." (hl. 6). Můžeme říci, že pro otázku františkánské spirituality jsou tato napomenutí důležitější než dále uvedená nařízení.

 Vedle těchto napomenutí je v řeholi řada přísných nařízení: "Všichni bratři mají mít vždy jednoho... generálního ministra... a mají ho přesně poslouchat" (hl. 8). "(Bratřím) přísně nařizuji, aby poslouchali své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat a co není proti jejich svědomí a naší řeholi" (hl. 10). "Přísně zakazuji všem bratřím, aby jakýmkoli způsobem přijímali peníze..." (hl. 4). "Přísně zakazuji všem bratřím, aby neměli se ženami podezřelé styky a schůzky, ani nechodili do ženských klášterů..." (hl. 11). "Konečně ukládám pod poslušností ministrům, aby si vyžádali od pana papeže jednoho kardinála..., abychom, poddáni a podřízeni církvi svaté, vytrvali v katolické víře a zachovávali chudobu, pokoru a svaté evangelium..., jak jsme to pevně slíbili" (hl. 12).

 Právě o tato nařízení a jejich závaznost vznikaly hned po schválení řehole spory, k nimž si vyžadovali bratři výklad od Svatého stolce. První byl dán bulou Quo elongati Řehoře IX. z roku 123O (FP II. 2729-2739): "... nedávno, když k nám přišli vámi provinčními ministry vyslaní delegáti vaší generální kapituly a s nimi osobně i ty, synu generální ministře, vyložili jste nám, že vaše řehole obsahuje některé věci pochybné nebo nejasné a jiné nesnadné k pochopení..." (2730). V bule Exiit, qui seminat z roku 1279 odpověděl Mikuláš III. na dotaz, že z moci slibů "bratři jsou zavázáni pod těžkým hříchem zachovávat jen ty evangelní rady, které byly v řeholi jasně vyznačeny jako příkazy a zákazy nebo byly vyjádřeny rovnocennými slovy. Všechny ostatní předpisy zavazují jen tak, jak to vyplývá z textu samého."  Ještě příručka Via Franciscana ad caelestem Hierusalem z roku 1912 vypočítává, že "kromě tří podstatných a slavných slibů poslušnosti, chudoby a čistoty, obsahuje řehole 25 nařízení zavazujících pod těžkým hříchem", a to: 7 formálních (poslušnost papeži, nepřijímání peněz, poslušnost ministrům, co se týká žen a kmotrovství [!]), 2 zákazy (výstup z řádu, vlastnictví), 4 mocí přikázání (mj. scházet se na kapitule), 12 stejně závazných (mít jeden hábit, obuv jen když to potřebují, prostý oděv, liturgické hodinky, půst, nejezdit na koni, starat se o nemocné atd.). Dnes neměříme závaznost nařízení formálně takto úzkostlivě, třebas na jejím duchu se nic nezměnilo. Něco podobného vidíme ve vývoji řádu vůbec: František původně necítil potřebu a neměl nijak v úmyslu evangelní svobodu omezovat přesnými předpisy (viz pra-řehole), postupně však pro lidskou slabost velkého počtu nových a ne vždy dokonalých bratří byl nucen v řeholi přidávat příkazy a zákazy.

  

Porovnání řeholí 1221 a 1223

 Nelze jednoznačně říci, zda konečná řehole je proti předchozí přísnější nebo mírnější - vývoj jednotlivých prvků je složitější. Půst byl zmírněn, upuštěno od četných modliteb. V některých bodech byl ponechán (mlčky nebo výslovně) jen obecný církevní předpis (svátost pokání a eucharistie, tresty pro cizoložníky a bludaře, styky se ženami). Vzhledem k zákazu cokoli vlastnit (hl. 6.) je zbytečné zakazovat výslovně držet zvířata (jezdit na koni je dovoleno v případě potřeby v hl. 3). Zákaz přijímání peněz je formulován absolutně (problematičnost se ukázala velmi brzy a vynucovala si obcházení papežskými dovoleními institucí "důvěrníků").

 Naproti tomu jsou zde nové předpisy o zkoušení kandidátů, otázka přijímání ženatých, používání římského breviáře, zákaz usilovat o vzdělání, pravomoc představených odpouštět vyhrazené hříchy, zákaz vcházet do ženských klášterů, instituce kardinála ochránce. O pokračujícím vývoji uvnitř řádu svědčí přesnější vymezení úřadu provinčních ministrů a důraz na poslušnost vůči nim.

  

Obsah řehole 1223

 V zásadě lze říci, že řehole 1223 sleduje podobné schéma jako řehole 1221, ovšem vzhledem k zestručnění na symbolický počet 12 hlav jsou v některých z nich neorganicky připojeny odstavce zcela jiného rázu; tak zejména v hlavě 10 o napravování bratří je připojeno ustanovení, aby netoužili po vzdělání a měli Ducha Páně, k závěrečné hlavě 12 o misiích mezi nevěřícími je připojeno ustanovení o kardinálu ochránci a závěr řehole.

 Řeholi 1223 tedy můžeme podle obsahu členit takto:
  

I. Základy řádu: život podle evangelia a evangelních rad,  poslušnost vůči církvi (hl. 1, 12/3).

II. Přijetí do řádu, noviciát, sliby, řeholní oděv (hl. 2).

III. Povinné modlitby, posty (hl. 3/1).

IV. Způsob života mezi bratřími a ve světě, práce, vlastnictví  (hl. 3/2 - 6, 10/2).

V. Řízení řádu (hl. 8).

VI Disciplinární ustanovení (hl. 7, 10/1).

VII. Kazatelská činnost (hl. 9).

VIII.Chování bratří k ženám, kmotrovství (hl. 11).

IX. Misie mezi nevěřícími (hl. 12/1).

X. Závěrečná ustanovení (hl. 12/2).

   

"Zlatá slova" definitivní řehole

 K proniknutí do Františkovy spirituality je užitečné "vytáhnout" z řehole některé klíčové výroky a osvojit si je zpaměti - jsou důležitá pro pochopení způsobu jeho myšlení a patří k nejčasněji citovaným:

 "Řehole a život Menších bratří jest: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem..." (hl. 1).

 "Vybízím své bratry..., když jdou světem, aby se nepřeli a nehádali o slovíčka, ani neposuzovali ostatní, ale byli tiší, mírumilovní,... pokorní a mluvili s každým uctivě a slušně (hl. 3).

 "Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci" (hl. 5).

 "Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví... jako poutníci a cizinci na tomto světě, kteří slouží Bohu v chudobě a pokoře... V tom je vznešenost svrchované chudoby, že vás učinila dědici a vládci nebeského království: o věci vás ochudila, zato ctnostmi obohatila. To ať je váš úděl, který uvádí do země živých" (hl. 6).

 "A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha" (hl. 6).

 "... vybízím bratry, aby ve svých kázáních mluvili slovy promyšlenými a ryzími, aby sledovali prospěch a vzdělání lidu... a to stručnými slovy, protože krátce mluvil Pán na zemi" (hl. 9).

 "Bratři... poslouchají své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat a co není proti jejich svědomí a naší řeholi" (hl. 10).

 "Ministři ať jsou služebníky všech bratří" (hl. 10).

 "Kdo nemají vzdělání, ať se nesnaží je získat, spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem..." (hl. 10).

 "... abychom, poddáni a podřízeni církvi svaté, vytrvali v katolické víře a zachovávali chudobu, pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili" (hl. 12).

  

Pravidla pro život bratří v poustevnách

 jsou dokladem, že kontemplativní život v samotě byl od počátku nedílnou složkou františkánského života, což dokazoval sám František, který několikrát ročně trávil 40denní období postu v různých poustevnách (jeden autor dokonce aforisticky tvrdí, že "František žil trvale v samotě a z ní jen několikrát ročně vycházel za apoštolátem"). Pravidla byla sepsána mezi léty 1217-1221, a i při své stručnosti dávají přesný návod pro způsob života bratří, v omezeném počtu 3-4, při střídání úloh matky-Marty a syna-Marie, s příkazem odloučenosti a zákazem návštěv, přičemž typické Františkovy poustevny (Carceri, La Verna, poustevny v reatinském údolí) jsou sice odloučeny od světa, avšak s výhledem do údolí a tím nejsou odloučeny od života.

 Podrobný výklad o františkánských poustevnách uveřejňují v POUTNÍKU počínaje č. 1/2001 bratři kapucíni.

  

Františkovy odkazy (závěti)

 František napsal více odkazů (závětí). Už jsme se zmínili, že prvním byla vlastně hlava 22 první řehole (z roku 1219). Další pocházejí z posledních měsíců jeho života v roce, a je to:

 

 Sienský odkaz z dubna či května 1226, když ležel nemocný žaludeční chorobou v Sieně a dostal v noci chrlení krve, na naléhání bratří v očekávání konce života spěšně nadiktoval bratru Benediktovi z Prato svou poslední vůli a požehnání.

 Tento odkaz je významný tím, že v největší stručnosti vyjadřuje v třech bodech to, co Františkovi nejvíc leželo na srdci, totiž:

 1) aby se měli stále rádi (= láska a jednota),

 2) aby zachovali věrnost paní Chudobě,

 3) aby byli vždy poddáni představeným a církvi (= poslušnost).

 

 Odkaz Kláře a jejím sestrám nadiktoval František někdy ve stejné době jako svůj velký Odkaz bratřím tj. v září 1226 a je to naléhavá výzva k následování života a chudoby Pána Ježíše Krista.

Klára jej doslovně vložila do své řehole (VI. kap. 3 - FP II. 2790).

 

 Velký odkaz Františkův bratřím z posledních dnů jeho života (září 1226), patrně poslední Františkův spis (snad kromě sloky o sestře smrti Písně bratra slunce) patří mezi jeho nejdůležitější spisy, přes svou poměrnou stručnost (a možná právě pro svou výraznou hutnost). František v něm shrnuje život svůj a svých bratří a jeho základní zásady, bez zatížení právními ohledy (podobně jako Klára ve svých listech Anežce Pražské).

 Současně je to - vedle sbírky Napomenutí - nejcennější Františkův komentář k řeholi: "Ať neříkají bratři: Tohle je jiná řehole, protože tohle je jen připomenutí, napomenutí a povzbuzení, a také můj odkaz, který... vám proto zanechávám, abychom lépe zachovávali řeholi..." (11). "Generální ministr a všichni ministři... jsou pod poslušností povinni, aby k těmto slovům nic nepřidávali ani z nich nic neubírali. Ať mají tento list stále u sebe spolu s řeholí. A na všech kapitulách, když čtou řeholi, ať čtou i tato slova..." (12).

  

 Které hlavní myšlenky František zdůrazňuje?

 - Modlitba "Klaníme se ti..." (2) a pozdrav pokoje (6).

 - Věrnost ke kněžím (a tím k církvi) a k eucharistii (3).

 - "Když pak Pán mi dal na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil" (4).

 - Aby se bratři zaměstnávali a živili prací (5).

 - Chudoba hmotná i duchovní (7 - 8).

 - Poslušnost (9 - 10).

 (Naproti tomu není v Odkazu zmínka o čistotě, což nepřímo dokládá, že její zachovávání nepředstavovalo v té době z Františkova pohledu zásadní problém.)

 - Význam Odkazu: ne "jiná řehole", ale výklad a povzbuzení k zachovávání stále jediné řehole a způsobu života (11 - 13).

 - Požehnání sv. Františka - vedle požehnání bratru Lvovi patrně jediné písemně zachované (13).

  

Epilog

 "Když se přiblížil jeho poslední den,... bratřím řekl: »Co jsem mohl udělat, udělal jsem, teď ať vás Kristus učí dál!«" (2 Cel 214).

 "A kdokoli to zachová, ať je naplněn v nebi požehnáním nejvyššího Otce a na zemi požehnáním jeho milovaného Syna s nejsvětějším Duchem Utěšitelem, všemi nebeskými zástupy a všemi svatými.

 A já, František, váš maličký bratr a služebník, ujišťuji vás, jak jen mohu, svým srdcem i svými slovy, o tomto nejsvětějším požehnání. Amen" (Odkaz 13).