ÚVOD: CO JE TO FRANTIŠKÁNSTVÍ?

 

Mezi četné směry a hnutí v katolickém křesťanství, které různými cestami usilují o dosažení jediného cíle, totiž spojení člověka s Bohem, a svědčí o mnohotvárnosti Božích cest odpovídajících mnohotvářnosti Božího stvoření, patří i ta, která výrazně obohacuje církev už po téměř osm staletí a je označována jako františkánství. Výraz františkánství nezní sice česky nejlépe, nemáme však lepší a výstižnější: v cizině je běžný, např. Agostino Gemelli svou knihu známou v českém překladu jako Františkánské poselství světu (Praha 1948) nazval Il Francescanesimo.

Co je františkánství? Není omezeno jen na františkánský řád (řád Menších bratří), ani na ostatní větve I. řádu, ani na řeholní instituty tří řádů, ba ani ne na organizované "františkánské" hnutí vůbec (včetně Sekulárního františkánského řádu). Mohli bychom je označit jako křesťanský život prožívaný v duchu sv. Františka. Neboť františkánství je spojeno (jako málokteré jiné) hnutí s osobou Františka z Assisi, s jeho životem a odkazem.

A tu je určité úskalí. Františkánství lze sice jasně vyznačit, avšak František je nevytvořil jako přesně vymezenou nauku, ale jako něco, co se svými prvními bratry prostě žil. František je vzorem a modelem františkánství (s výhradou, že tak jako každý svatý má své specifické neopakovatelné rysy, např. stigmata).

Jak František sám vymezuje františkánství? Snad nejvýstižněji ve svém Odkazu (Závěti): "Když mi dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil." Tu máme tři základní prvky: 1) život 2) podle evangelia 3) v bratrském společenství. Stejně je to vyjádřeno v Řeholi: "Řehole a život (tedy: řeholí je život!) Menších bratří (= v společenství) je zachovávat svaté evangelium..." Patří sem ještě čtvrtý prvek, vyjádřený v názvu Menší bratři: totiž ono "být menší", které označujeme (do češtiny nepřeložitelným) výrazem 4) minorita s velmi širokým obsahem a rozsahem: rozhodně nezahrnuje jen chudobu, která je pouze dílčím a vnějším projevem, bohužel navenek a pro svět nejnápadnějším, který nám dává svou jednostrannou pečeť.

Odkud víme, co to je františkánství? Je-li především "život", potom především ze života zakladatele. Sv. František, který žil v létech 1182-1226 převážně v středoitalském městě Assisi a jeho umbrijském okolí, je opravdu modelem františkánství, jak už bylo řečeno. My však máme jeho život přenést do jiného prostředí (to byl úkol a problém už v prvních desetiletích hnutí) a do odlišné doby (té naší). Dalším problémem je: Nakolik známe Františkův život, opravdu takový, jaký byl, bez zkreslení těmi, kteří o něm psali? Pro srovnání, jak odlišně se dnes díváme na události, které jsme prožívali 1945, 1968, 1989?

Uveďme příznačný příklad: známý (a pověstný) "Příběh o pravé a dokonalé radosti" (rozbor viz M. Conti: Výroky připisované sv. Františkovi, Texty 79), který máme ve dvou verzích. Zřejmě původní text je Františkovo poučení: "Jednoho dne blažený František, když dlel u svaté Marie Andělské, zavolal bratra Lva a řekl mu: Bratře Lve, piš... co je pravá radost..." (Františkánské prameny I. - dále: FP I. str. 77). Populárnější je ovšem druhá (ale nehistorická) verze v Kvítcích 8 (FP I. str. 665), kde se z didaktického poučení stává barvitý živý příběh: "Když jednou v zimě přicházel svatý František s bratrem Lvem z Perugie k svaté Marii Andělské, a náramně je trápila převeliká zima, zavolal na bratra Lva... a řekl..."

Nemůžeme proto příliš spoléhat na životopisy, většinou psané s časovým odstupem a s určitým zaměřením autorů. Máme však svědectví Františka samého, totiž jeho spisy, a jimi se budeme v této části františkánských studií zabývat. Ani ty nejsou bez problémů, jak uvidíme, avšak 1) pocházejí přímo od Františka, a 2) není tu (téměř) žádný časový odstup od situace, k níž se vyslovují.

Co to však znamená: Spisy sv. Františka?

   

 

SPISY SV. FRANTIŠKA

 

Dnes pokládáme za spisy některého člověka ty písemnosti, jejichž on sám je autorem a k nim se hlásí. Přisvojit sobě nebo jinému cizí spisy nebo i citovat z nich bez uvedení autora se pokládá za neetické. Dřívější doba něco takového neznala. Tak už z bible víme, že "Mojžíšův" Zákon, "Davidovy" Žalmy, "Šalamounova" Přísloví atd. nemůžeme jen tak beze všeho pokládat plně za díla těchto autorů; podobně to platí i o spisech Nového zákona, ale i o řadě dalších starověkých a středověkých spisů. Spisy jsou často kolektivním dílem, pokud vůbec nejsou anonymní.

 

Co se týká Františka, pak z tohoto hlediska je třeba

 

1.    vyloučit díla neprávem mu připisovaná; naštěstí se jedná jen    o drobné spisy, např. některé modlitby, která nemají podstatný    vliv na celkovou otázku Františkových spisů;

2.     u děl nesporně Františkových posoudit (nakolik to dosavadní    studia dovolují), zda je František plně autorem, nebo jen    spoluautorem spolu s dalšími bratry; v podstatě můžeme říci,    že František je autorem spisů jemu připisovaných, i když    u velké části se na nich podíleli i další bratři (písaři,    bratři shromáždění na kapitulách apod.).

 

Kde nalezneme Františkovy spisy? - Zde můžeme čerpat z připravovaného nového vydání Spisů sv. Františka a sv. Kláry od Bonaventury Štivara OFMCap.

První (neúplné) rukopisné sbírky spisů sv. Františka se objevují již ve 13. stol. a postupně jsou četnější. Prvé soustavné uspořádání vydal tiskem Lucas Wadding 1623. Na počátku 20. stol. máme dvě významné sbírky Františkových spisů, jejich autory jsou L. Lemmens a H. Boehmer. Návrat k pramenům Druhého vatikánského koncilu byl podnětem pro kritické vydání v 70. létech, o které se zasloužil Kajetán Esser s týmem spolupracovníků, podle něj pak byly vytvořeny překlady do národních jazyků (např. nám dostupný německý, italský, polský atd.). Nejnovější latinské vydání celých Fontes franciscani (tj. spisů, životopisů a dalších dokumentů) je z roku 1995; pro představu: má v jednom svazku 2580 stran.

 

Český překlad spisů sv. Františka vyšel poprvé r. 1915 od Leandra Brejchy OFM v Praze pod názvem: Spisy a myšlenky svatého Františka z Assisi. Další vydání pod názvem: Bratři menší, Spisy sv. Františka, vyšlo v Praze 1926. V době totality (od roku 1971) Jan Baptista Bárta OFM s kolektivem překladatelů z řad bratří a sester pořídil nový český překlad nejdříve Spisů sv. Františka a potom celých Františkánských pramenů. Nejprve byly vydány jako čtyřsvazkový samizdat, pak propašovány do Říma, kde 1982 v nakladatelství Velehrad-Křesťanská akademie vyšel I. díl v rozsahu 970 stran (dnes je už nedostupný). Druhý díl byl vydán v r. 1994 (lze získat). Nový překlad Spisů sv. Františka a sv. Kláry Bonaventury Štivara OFMCap. má vyjít před Vánoci 2000 (z něj čerpáme velkou část tohoto úvodu do Spisů).

 

Povinná četba: Františkánské prameny I., Řím 1982

část: Slova našeho sv. Otce Františka (do str. 79)

Nebo: Spisy sv. Františka a sv. Kláry (Bonaventura Štivar)

    

 

PRAVOST SPISŮ SV. FRANTIŠKA

 

Tak jako u jiných starověkých a středověkých literárních děl jsme většinou odkázáni na pozdější opisy v různých kodexech. Na rozdíl od jiných autorů však můžeme říci, že nejnovější kritická vydání Spisů sv. Františka jsou spolehlivá; pochybnosti mohou být jen o některých drobnějších spisech (listy, modlitby). Podrobný přehled uvádí Bonaventura Štivar. Zde si uveďme na ukázku jeho rozbor známé modlitby Absorbeat (Ať uchvátí - FP I. str. 76):

"Absorbeat. Byla i v posledním českém vydání Františkánských pramenů. Jde však o modlitbu složenou z patristických textů, které byly ve 12. stol. často používány. V rukopisných sbírkách textů sv. Františka se nenachází. Dochovala se díky Ubertinovi z Casale a Bernardinovi ze Sieny, ale ani jeden ji nepřipisuje sv. Františkovi. Pochází od Jana Fécampa (+ 1078), ke kterému se zřejmě dostala anonymně prostřednictvím liturgie."

Jsou dnes známy Františkovy spisy všechny? Velmi pravděpodobně ne. Ze životopisů víme, že František napsal ještě další drobné spisky, zejména listy a povzbuzení, a je možné, že jsou zachovány v některých klášteřích v dosud neprobádaných rukopisech. Dokladem je Napomenutí pro sestry sv. Kláry známé podle počátečních slov jako Audite, Poverelle, o jehož existenci se vědělo, text byl však objeven až 1976 (viz FP II. str. 346). - Neexistovaly však nějaké další "ztracené" řehole, o nichž se v životopisech mluví; o tom blíže na příslušném místě výkladu.

 

Podle čeho se posuzuje pravost (autentičnost) spisů - zda je autorem opravdu sv. František? Vychází se z trojího hlediska:

 

1.    zda je daný spis obsažen v rukopisné tradici - zda se tedy dochovaly staré rukopisy, v nichž je daný spis obsažen;       
když však životopisy o daném spise mlčí, neznamená to, že neexistoval - např. o Napomenutích se sv. Bonaventura ve svých životopisech vůbec nezmiňuje, přestože v jeho době již existovaly nejméně dvě jejich sbírky, a sám je tematicky kopíruje ve svých 25 radách;

2.  zda je spis dosvědčen starými životopisy sv. Františka;

3.  zda vnitřní ráz textu odpovídá jeho stylu a způsobu vyjadřování.

(Bonaventura Štivar)

   

 

JE SV. FRANTIŠEK PLNĚ AUTOREM SVÝCH SPISŮ?

 

Sv. František uměl číst a psát. Jistého vzdělání se mu dostalo ve farní škole sv. Jiří; k tomu patřila i základní znalost latiny, v řádu pak s ostatními bratry recitoval latinské oficium. Jeho vlastní dochované rukopisy (Požehnání bratru Lvovi, List bratru Lvovi) svědčí kostrbatým písmem o nevypsané ruce. Také mnohé italianismy prozrazují, že jeho latina nebyla nejlepší. Proto také využíval bratří sekretářů, kteří latinu ovládali, a to, co chtěl sdělit, jim diktoval. Tak vznikla většina jeho spisů. Ve své Závěti se o tom nakonec sám zmiňuje, že svou prvotní řeholi nechal napsat - a tutéž formulaci pak používá ohledně svých spisů vícekrát. Svou vlastní rukou tedy napsal jen hodně malou část z toho, co se nám jako jeho spisy dochovalo.

Prozkoumáme-li latinu originálních textů, zjistíme, že jednotlivé spisy se liší jak způsobem vyjadřování tak i stylizací: počínaje vlastními rukopisy, kde jsou i gramatické chyby, až po Potvrzenou řeholi či List kapitule, které jsou naopak psány bezchybnou a zvučnou latinou. Jako písaře používal více bratří, jejichž úroveň znalosti latiny nebyla stejná. Od Františkových životopisců se dozvídáme jména alespoň čtyř z jeho sekretářů (1 Cel 102): Lev z Assisi (LegPer 113), Cézar ze Špýru (Kronika Jordána 15) - ten také dostal za úkol doplnit první řeholi citáty z Písma, Benedikt z Pioraca (LegPer 17) a Bonizzo z Bologny (Leg Per 113).      (Bonaventura Štivar)

 

Originální a autentické - to není totéž. To, co je u Františka opravdu originální (jedinečné), toho není mnoho. Nejen že měl sekretáře, ale mnohdy se i radil s bratry, co napsat, či říci. To však nic nemění na autenticitě (původnosti) jeho děl, že to totiž nakonec vyšlo od něj či jím bylo schváleno a tudíž to nese stopy jeho ducha. V tomto duchu jsou tedy některá díla jistě "víc Františkova" než druhá.     (Bonaventura Štivar)

 

Souhrnně tedy můžeme říci, že František je plně autorem svých spisů, pokud jde o jejich ideu, zásadní obsah a většinou i vyjádření - je příliš silnou osobností, než by "podepisoval" to, co by mu někdo vnutil; v stylistickém vyjádření, v použití pramenů (citace z Písma, církevních dokumentů i některých dalších starších i soudobých děl) se neliší od jiných autorů doby - tehdy ovšem nebylo zvykem použité prameny úzkostlivě citovat; u biblických citací jen někdy všeobecně uvádí: "Pán praví", při použití ostatních pramenů musíme sami pátrat po paralelních místech (ostatně, kromě církevních pramenů jich není mnoho - František neměl teologické vzdělání a čerpal především z liturgie).

 

Jako příklad uveďme - pokud je nám známo, literárně dosud nezpracovanou - paralelu rukopisu pražského kláštera sv. Jiří z doby abatyše Kunhuty (1302-1321), praneteře sv. Anežky, z Univerzitní knihovny (XII E 15 c), kde je zápis latinské antifony, původně zřejmě podstatně starší a odjinud neznámé:

 

Kde je láska a milování / tam je společenství svatých.
Tam není ani hněv ani pohoršení / ale pevná láska navěky.
Kristus sestoupil vykoupit svět / aby vysvobodil duše ze smrti.
Příklad dal svým učedníkům, / aby si vzájemně umývali nohy.

 

s Napomenutím 27 (a s dalšími Františkovými myšlenkami):

 

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost.
Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek.
Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota.
Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování…

 

(Na tuto paralelu upozornila: Sr. M. Benedicta Lišková OSC)

Na některé další použití zejména církevních pramenů upozorníme na příslušném místě.

    

 

ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ SPISŮ SV. FRANTIŠKA

 

Spisy sv. Františka můžeme podle námětů a stylu rozdělit do několika skupin:

 

- Řehole a závěti (o těch až v II. části cyklu);
- Napomenutí a povzbuzení;
- Listy;
- Modlitby a chvály.

 

  

NAPOMENUTÍ

 

Začneme s Napomenutími, na která existují různé názory; právě na nich však můžeme dobře (a ne až tak náročně) ukázat, proč František psal své spisy a komu je adresoval.

Sledujeme-li různé výklady této sbírky uchované v Assisi jako "Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím", vidíme často ne-li přímo bezradnost, tedy aspoň nejrůznější pohledy. Jsou Napomenutí nepříliš významné (a co do autentičnosti problematické) výroky při různých příležitostech sebrané dodatečně bratry? Jsou to naopak cenné doplňky a výklady řehole z kapitul i osobně od Františka samého, které do řehole nebylo možno vložit a které ji významně osvětlují? Anebo vyjadřují "distancování se františkánů od sociálního řádu Assisi", jak je chápe americký františkán David Flood (uveřejňováno na pokračování v POUTNÍKU), a jsou tedy "magnou chartou" františkánství jako svého druhu sociální revoluce? (Poznamenejme, že výklady D. Flooda jsou zajímavé, ale mají jen doplňkovou hodnotu.)

Místo pracného a nepříliš záživného rozebírání jednotlivých výkladů uvedeme (podstatně zkrácenou) studii (Texty 77)

 

   

Thaddée Matura OFM

NAPOMENUTÍ - KLÍČ A BRÁNA K FRANTIŠKOVÝM SPISŮM

 

Po Písni bratra Slunce, často citované a komentované, jsou Napomenutí nejčastěji citovaným textem ze spisů sv. Františka. Řehole a ostatní spisy vztahující se k životu bratří přitahují spíše pozornost historiků než duchovních autorů; Listy věřícím, přestože byly adresovány veřejnosti, jeví se příliš středověké či příliš obtížné, než aby vzbudily bezprostřední zájem.

Jak to tedy, že Napomenutí, podivná sbírka "pouček" nebo "pamětihodných slov", se setkávají se zvláštním zájmem?

 

První pohled

 

Obecný výraz "Napomenutí" je použit na 28 útvarů lišících se především svou délkou: mezi 38 a 3 řádky, střední délka je 5 řádků. Pokud nechceme do nich zvenku vkládat jejich pokračování nebo spojení, je třeba uznat, že jejich seskupení se neopírá o žádnou zřetelnou logiku; každé existuje samo pro sebe, bez vztahu svého obsahu s předcházejícím či následujícím.

Zatímco většina Františkových spisů se vyjadřuje v první osobě (já nebo my), Napomenutí s výjimkou tří případů (1, 5, 6) užívají neosobní řeč (on, oni), ne sice abstraktní, avšak přece obecnou. Neslyšíme Františkův přímý hlas.

Čtyři texty (Napomenutí 1, 3, 5, 27), z nichž tři jsou delší, se od tohoto celku odlišují. První Napomenutí je jedním z nejvíce členěných Františkových teologických textů, jistý druh "krátkého pojednání o duchovním poznávání". Vychází z Ježíšova historického lidství a z jeho symbolického svátostného bytí, a popisuje cestu, kterou, působením Ducha svatého, vycházeje z tělesně a hmotně viditelného, lze dospět do hlubiny Otce. Napomenutí 3 je případ svědomí, pojednávaný téměř kazuistickým způsobem; Napomenutí 5, kontrastní a paradoxní, uvádí, v čem spočívá pravá chudoba člověka. Konečně Napomenutí 27, ne bez určitého vztahu či podobnosti s Pozdravením ctností, má strukturu básně.

Všechna ostatní jsou téměř stejně dlouhá či spíše stejně krátká, a mají tutéž literární skladbu. Většina z nich připomíná to, co exegeté Nového zákona nazývají "apoftegmata" či "zarámované sentence". Vrcholem takové skladby je výpověď o hluboké pravdě v zhuštěném a lapidárním vyjádření. To co předchází či následuje, je uvedení do situace, úvod či výklad, vždy podřízené ústřední výpovědi. Tak např. tvrzení "čím je člověk před Bohem, takový je a nic víc" je ústřední částí Napomenutí 19, která je připravená tím, co předchází.

Některá vydání Napomenutí mají částečně odlišné číslování proti českému překladu Františkánské prameny (Řím 1982): č. 18 je rozděleno na 18 a 19, č. 19 až 23 jsou označeny 20 až 24, č. 24 je spojeno s č. 25. (Poznámka překladatele)

 

Svou skladbou představují, s výjimkou čtyř výše uvedených, "poučky moudrosti", "věty k zapamatování", "výroky" či "sentence". Jsou blízké "apoftegmatům" nebo "výrokům Otců pouště".

To, co dále překvapuje, je význam Písma. Třináct Napomenutí začíná větou z bible, kterou pak komentují (1-9; 13-16; většina ostatních Písmo cituje nebo se na ně odvolává).

Pokud jde o název, v běžné řeči napomenutí znamená "výtku", "vážné upozornění"; v jazyku právním nebo ("kanonické napomenutí") je to "výtka" nebo "námitka". Avšak žádný z textů Napomenutí, i když upozorňují na určité chování, není výtkou, nanejvýše v některém případě je to "vážné upozornění". Spíše jsou to rady, povzbuzení, doporučení, která více povzbuzují než vytýkají.

 

Seskupení a obsah

 

Bylo řečeno, že každé z Napomenutí má plný význam samo v sobě; nezdá se, že jejich seskupení by sledovalo nějaké logické členění. Na rozdíl od Listů věřícím, neřku-li od Řeholí, nejsou předkládána jako souvislé poučování, které rozvíjí nebo prohlubuje témata spojená mezi sebou. Zdá se, že jejich současné uspořádání, sleduje vnější kritéria. Prvních šestnáct, až na výjimky, začíná biblickým citátem. Od Napomenutí 13 k 26 a 28 jsou to "blahoslavenství": prvním slovem je vždy "blahoslavený", šťastný. Čtyři Napomenutí kladou proti předcházejícímu blahoslavenství "běda", zlořečení (19, 20, 21 a 26). Další čtyři (6, 11, 12, 13) užívají označení "Boží služebník", a dvě termín neobvyklý ve františkánské tradici: "prelát" (3, 4 - překládáno: představený, úřad). To všechno má sotva co dělat se seskupením témat podle příbuznosti.

Zkoumáme-li však blíže obsah každého "upozornění" nebo "poučky", a přijmeme za kritérium hledání zájmového středu, ten se nachází před třemi póly: náš vztah k Bohu, k bližnímu, k sobě samým.

Naproti tomu pokud jde o to, nač by bylo třeba myslet, většina Napomenutí se zajímá o vnitřní postoj či chování člověka v situaci, v níž se nachází.

Jako chirurgická operace odhalují nesprávná zdání, vedou k pravému sebepoznání, k chudobě bytí, k pokoře a k přiznání každé věci Bohu. Tím se jich vyznačuje aspoň patnáct, počínaje Napomenutím 2, dále od 4 do 7, od 10 do 15, 18, 20, až nakonec 22, 27, 28.      Správný vztah k bližnímu, totiž uznávat ho, cenit si ho, snášet ho nebo sloužit mu, jakož i život v bratrském společenství (poslušnost) je předmětem desítky rad: Napomenutí 3, 8, 9, 17-19, 23-26. Jen dvě však, avšak ne nejmenší (1, 16), se vztahují na duchovní zkušenost s Božím tajemstvím.

Použijeme-li tento přístup pro obsah, lze konstatovat, že dnešní sbírka není tematická a nepodává souvislosti pro pochopení každého úryvku, jenž musí být chápán a vykládán sám o sobě.

 

Původ a složení

 

V svazku Františkových spisů představují Napomenutí zvláštní skupinu, jasně vyznačenou. Spisy, které se týkají organizace života bratří (Řehole, Odkaz, Listy řádu) nebo křesťanů žijících ve světě (Listy věřícím), stejně jako příležitostné listy (různé menší listy), anebo modlitby a básně, jsou vždy předkládány v podobě organických témat, více méně rozvinutých.

Napomenutí, jak jsme viděli, jsou samostatné krátké články, bez přímé vazby mezi sebou, zvláštní literární skladby, podobné "apoftegmatům" nebo "výrokům" Otců pouště. Jestliže je od ostatních Františkových spisů odlišuje jejich forma, podle obsahu jsou velmi příbuzná tématům rozvinutým jinde, zvláště v četných kapitolách První řehole (např. 5, 6, 17, 22). Jejich jazyk, velmi prostý, téměř základní a ne vždy jasný na rovině slov či skladby, není neporovnatelný s některými úryvky Odkazu či Listu bratru Lvovi. Rovněž tady se klade otázka jejich původu a jejich složení.

Určitě nejde o spis skládaný a redigovaný jako celek. Mezi těmi, kdo si položili otázku po jejich původu a jejich složení, převažují dva názory. Pro jedny by Napomenutí byla svým původem ústními souhrny rozmluv nebo povzbuzení, které by František vyslovil k bratřím shromážděným na kapitule, a později zapsanými.

Pro druhé jsou to krátké poučky, moudré věty shrnující duchovní a lidskou zkušenost Františka a jeho bratří. Když je strávil vnitřně, vyjadřuje je František ústně, podobně jako nebo duchovní učitel, ke konci svého života. Bratři zapsali, uchovali a předali některé takové krátké věty, i s jejich hutností a nejasností.

Těžko bychom si představili Františka, jak vytváří soubory svých "přednášek". Kdyby měly být zredigovány písaři nebo sekretáři, právem by překvapovaly svou primitivní formou a svým stylem, který nic nepřipomíná soubor, jenž by měl být jasný. Všechno tedy vede k tomu, vidět v nich zhutněný výraz Františkovy zkušenosti, stupně jeho kultury, jeho lidské velikosti a chudoby. V posledních létech svého života (1224-1226), nemocný a často osamocený, když dozrál utrpením a Božími navštíveními, vyhlašuje svým nejbližším v krátkých větách to, co má v sobě a co mu dává žít.

Napomenutí odhalují základ jeho pohledu na člověka. Řeč, jíž to vyjadřuje, nemá soustavné uspořádání. Jako mudrc, způsobem často paradoxním a nejasným, převrací hodnoty, odhaluje hry k zmocnění se věcí či zájmů, hnán touhou zbavit se všeho a vrátit všechno včetně sebe sama Bohu. "Čím je člověk před Bohem, takový je a nic víc" (Napomenutí 19), a možno dodat: "ani nic méně".

 

Originálnost poselství

 

S první originálností, za niž mohou spíše ti, kdo vytvořili sbírku, než sám František, setkáváme se v určitém počtu Napomenutí, jež vyslovují v některé větě různá témata bez vzájemného vztahu. Např. Napomenutí 11: poslední věta se těžko hodí k předcházejícímu. Dále Napomenutí 17 a 18: každé by mohlo být rozděleno na dvě témata zcela samostatná (pozn. překl.: tak je tomu u Napomenutí 18 v odlišném číslování). Napomenutí 23 se skládá z tří vět, každá z nich tvoří celek bez zřejmé souvislosti s ostatními.

Co však zaráží ještě více než toto umělé seskupování (které ostatně nemá žádný význam), je jakési převrácení významu, když ne přímo hodnot, o nichž čteme, jako např. v komentáři k třem evangelním blahoslavenstvím: chudí (Napomenutí 14), pokojní (Napomenutí 15), čistého srdce (Napomenutí 16).

V prvním případě bychom očekávali chvalořeč na hmotnou chudobu, na kterou František tolik držel; vůbec nic. Nacházíme se tu naopak před kritikou zbožných skutků (modliteb), odříkání (umrtvování) a stížností na rozčilování, které se zmocňuje člověka, když jeho já je dotčeno nebo oloupeno. Pravá chudoba v duchu znamená vyjít ze sebe a milovat ty, kdo nás nemilují.

V evangeliu "pokojní" jsou "tvůrci pokoje". Pro Františka pokojný je ten, kdo při všem, co vytrpí, zachová "v duchu i těle pokoj", protože ví, že je milován Bohem. Nelze vytvářet pokoj kolem sebe dříve, než ho máme v sobě.

Čistota srdce pro Františka neznamená vymizení vnitřní špíny; je tu jiný pohled na pozemské hmotné skutečnosti a především neustálé vyhledávání neviditelné, klanění hodné tváře živého Boha. V tom jeho výklad blahoslavenství dosahuje biblického významu. Takový je totiž, aspoň v hloubi, výklad, jaký dává blahoslavenství chudých podle Matouše. Nelze to však říci o pokojných, kde se předkládá nový "duchovní" smysl, jak se říkalo ve středověku.

Třeba ještě poznamenat, že, na rozdíl od četných konkrétních a materiálních předpisů Řeholí a dalších spisů, není tu žádná narážka na to, co by se dalo označit jako "vnější". Všechno je soustředěno na nitro člověka, na jeho skryté hodnoty neviditelného já, jeho soudy a jeho sklony.

Na mušku se tu bere žízeň po moci a těžkost zbavit se jí (Napomenutí 4 a 7), přilnutí k sobě a pýcha, která z toho pramení (Napomenutí 5 a 7), obtíž při vracení Bohu dober, která mu patří (Napomenutí 18), náboženský exhibicionismus (Napomenutí 21), převrácené lidské vztahy: závist, žárlivost na dobro druhého (Napomenutí 8), zlost a rozhořčení pro hřích bližního (Napomenutí 11), nadměrné požadavky vůči sobě (Napomenutí 17), kritika za zády (Napomenutí 25), necitelné kritiky duchovních (Napomenutí 26).

Vždy však je naznačeno východisko: opačné chování. Když se ale díváme na samotné východisko (srdce) činu, které nám na první pohled uniká, Napomenutí zůstávají, jak je vidět, na konkrétním, dobře vtěleném terénu všedního lidského života.

V tomto smyslu jsou Napomenutí opravdu klíčem a vstupní branou pro pochopení Františkových spisů. Příliš často v průběhu dějin byly při výkladu františkánského života zdůrazňovány určité radikální materiální požadavky, především chudoby, obsažené ve Františkových textech. Zde uvedený Františkův výklad blahoslavenství chudoby relativizuje význam příliš literárních nároků a výkladů. Dotýká se toho, co je v středu: srdce člověka, jeho skrytých temnot a jeho možného světla. Nejasné Napomenutí 2 odhaluje pošetilost požadavku člověka na soběstačnost, na absolutní autonomii, na přisvojování si dobra, kterým je a které dokáže uskutečnit. Současně ukazuje cestu pravé svobody: nezbavovat se závislosti vlastní každému křesťanu. "Nejít (doslovně a lépe než: neprovinit se - pozn. překl.) proti poslušnosti" otevírá velký prostor plného života, kde lze jíst "ze všech plodů stromů ráje", "vcházet i vycházet a najít pastvu" (Jan 10,9).

Nadnesené přívlastky dávané Napomenutím: "Horské kázání", "Píseň písní vnitřní chudoby a bratrství", "Píseň na minoritu", mají částečně pravdu. Napomenutí představují parametr správného čtení Františkových textů, a ukazují nám hloubku jejich srdce.

VITA MINORUM 5/1999

převzato z Évangile Ajourd'hui Paris 103/1999

 

Zdrželi jsme se déle u tohoto výkladu Napomenutí, neboť ukazuje, jak číst nejen tuto sbírku, ale i Františkovy spisy vůbec, a může nám tedy posloužit jako metodický návod pro úkol, který jsme si dali: porozumět, jak číst Spisy sv. Františka, a co znamenají pro pochopení podstaty františkánství, k němuž se hlásíme, a které chceme znát a žít. (Podobně postupuje i výuka exegeze Písma sv. na teologické fakultě, kde se probírá např. jen jeden list sv. Pavla jako "návod" pro exegezi ostatních.)

U dalších spisů se nyní zastavíme jen stručněji.

    

 

LISTY

 

František napsal více listů (patrně ne všechny se zachovaly nebo nebyly dosud objeveny); za účelem výkladu je můžeme seskupit:

1. List všem věrným křesťanům (označovaný také jako List věřícím)

2. Listy o těle a krvi Páně

3. List generální kapitule (označovaný též jako List celému řádu)

4. List (jistému) ministrovi

5. Soukromé listy

 

je zachován ve dvou redakcích: původní stručnější (prakticky celá je obsažena v druhé) a druhé rozvinuté, jak je ve FP I. (45).

 

»Františkův tak zvaný List všem věrným křesťanům ve svých dvou redakcích se podle nejnovějších rozborů netýká přímo všech věřících, ale specificky těch, kteří ho následovali, totiž bratří a sester kajícnosti. Ještě důležitější je však zjištění K. Essera o první redakci Listu, považované až do té doby za jeho první náčrt, avšak po pečlivém rozboru dokumentu se dospělo k tomu, že je třeba pokládat jej za první "propositum vitae" (způsob života), které František dal kajícníkům. I když nám chybí další doklady, Esser tvrdí, že při přímém pohledu na kající hnutí "je zcela jasné, že stojíme před instrukcí adresovanou osobám, které vzaly za své hnutí kajícnosti, hnutí, s kterým František a jeho bratrstvo byli hluboce spojeni. Adresáty nelze hledat mezi Menšími bratry. Musí se proto jednat o bratry a sestry kajícnosti žijící ve vlastních domech, kterým František dal způsob života, podle svědectví prvních životopisců".

Tento dokument obsahuje poučování, jaká František dával kajícníkům při svém putovním kázání, a Esser říká, že je starší než 1221. Prozrazuje i Františkův zájem o kajícníky. "Obě redakce ve své jednotnosti ukazují, že František se hluboce zajímal o bratry a sestry kajícnosti a sledoval jejich vývoj s hlubším zájmem, než někteří historikové až dodnes byli ochotni připouštět."

To všechno se shoduje s tvrzením, které nám zanechal Celano: "Všem dal pravidla pro jejich život a každému stavu ukázal cestu ke spáse" (1 Cel 37). Odpovídají tato pravidla života, o kterých mluví první životopisci světce, první redakci Listu všem věrným křesťanům? Pro Essera ano, třebas nemáme doklady, které by to mohly dokázat.«                                          (Valentin Redondo OFMConv. - POUTNÍK 8/1998)

  

Listy o těle a krvi Páně

  

jsou dokladem Františkovy věrnosti církvi a papeži; téma eucharistie je hlavním duchovním námětem Listů všem duchovním, vládcům lidu, kustodům, kvardiánům, psaných po 1215, objevuje se však i v Listech věřícím a generální kapitule.

 

»Rok 1215 je v dějinách církve význačný IV. lateránským koncilem... Největší papež vrcholného středověku Inocenc III. zahájil koncil dne 11. listopadu velkou řečí, v níž vyzval křesťanský svět k trojí obnově: tělesné, kterou rozuměl novou křížovou výpravu za osvobození Jeruzaléma, duchovní za obnovu církve, a věčné, totiž k přechodu z tohoto do pravého života prostřednictvím svátostí, zvláště eucharistie. Koncil pak také přijal dodnes platná ustanovení týkající se svátosti oltářní, kromě jiného o povinnosti každoročního přijímání.

Koncilu se zúčastnil i František z titulu zakladatele řádu; koncil přijal kromě jiného důležité ustanovení o tom, že schvalování nových řeholí napříště podléhá Svatému stolci. František nebyl nikdy marným posluchačem Božího slova ani slova církve. Odrazem papežových slov o eucharistii jsou Františkovy listy, které právě nyní začíná rozesílat nejen svým bratřím, ale i vládcům, duchovním i všem věřícím, a v nichž hlavním duchovním tématem je úcta k eucharistii.«

(POUTNÍK 4/1994, 2/1997 - TAU)

  

List generální kapitule

  

označovaný v poslední době většinou jako List celému řádu nadiktoval František ke konci svého života patrně pro některou kapitulu jako svého druhu duchovní odkaz řádu: o úctě k eucharistii, k slovům Páně, bohoslužbě hodinek; dojímavě v něm vyznává své viny a žádá, aby představení měli jeho opisy u sebe a řídili se jím. Jako jediný list končí modlitbou, která patří mezi Františkovy duchovní perly.

 

Jako doklad zčásti přímo doslovné shody Listu generální kapitule s církevními dokumenty můžeme uvést text buly Honoria III. Sane cum olim (z 22.11.1219 - a tedy odpovídající předpokládanému pozdějšímu datu tohoto listu) s textem některých odstavců tohoto listu (1. Proto vás všechny, své bratry, prosím... 2. Vzpomeňte si, moji bratři kněží... 4. ... opatrovat nádoby...):

 

»Jistě když kdysi zlatá nádoba naplněná manou, která byla předobrazem Kristova těla obsahujícího božství, uložena byla v arše úmluvy pokryté zlatem mezi svatými svatých, aby byla uctivě uchovávána na důstojném místě, želíme a truchlíme, že v mnoha zemích kněží, kteří pohrdají kanonickými tresty a dokonce Božím soudem,

posvátnou Eucharistii nedbale uchovávají a zacházejí s ní nečistě a bezbožně, jako kdyby ani Stvořitele a Obnovitele nemilovali ani Soudce všech se nebáli, třebaže apoštol vážně hrozí, že takový si zaslouží přísnější tresty, kdo by šlapal po Božím Synu nebo poskvrnil krev Úmluvy,

nebo ducha milosti urážel,

než kdo překračovali mojžíšský zákon a podléhali za to trestu smrti.

Aby se proto napříště pro nedbalost kněží Boží hněv nerozhohnil více proti bezbožným, přísně přikazujeme a nařizujeme, aby Eucharistie byla kněžími vždy s úctou umístěna na zvláštním místě, čistém a označeném, a zbožně a s vírou uchovávána. Každý kněz pak ať často poučuje svůj lid, aby když se při slavení mše pozdvihuje oběť spásy, každý se uctivě sklonil...«

(VITA MINORUM 1/2000; Texty 81)

  

List ministrovi Menších bratří

  

patří poslední dobou mezi často citované Františkovy spisy, jako doklad jeho chápání úlohy představeného jako služby i v obtížných situacích: "Podle toho chci poznat, že miluješ Pána a mně..., když budeš takhle jednat:totiž aby nebyl ani jeden bratr na světě, i kdyby třeba nejtěžšího hříchu se dopustil, který by ti přišel na oči a musel pak odejít bez tvého slitování, pokud slitování hledá; a kdyby milosrdenství nehledal, zeptej se ho, zda nechce milosrdenství... A to ti buď milejší než život v poustevně."

  

Soukromé listy

  

přes svou stručnost jsou významné pro poznání způsob osobního vztahu Františkova k jednotlivým bratřím a jako svědectví jeho postoje svobody tam, kde u bratra poznává duchovní postoj.

Nejznámější je List bratru Antonínovi jako doklad, že František nebyl proti studiu bratří, s podmínkou zachování "ducha modlitby a zbožnosti".

List bratru Lvovi je jedním z mála zachovaných Františkových rukopisů, současný s jeho Požehnáním bratru Lvovi, a doklad jemné Františkovy lásky k svému duchovnímu příteli v jeho zkouškách.

   

   

MODLITBY A CHVÁLY

 

Povinná četba: Leonhard Lehmann OFMCap.: František - mistr a učitel modlitby, Karmelitánské nakladatelství 1998

 

K Lehmannovu rozboru Františkových modliteb a chval není třeba mnoho dodávat. I krátké modlitby jsou duchovní perly, jako třeba nejznámější Klaníme se ti (3. kapitola) nebo Modlitba před křížem v San Damianu (2. kapitola). Pro účel tohoto kursu lze vypustit Hodinky o utrpení Páně (6. kapitola), které jsou pouze volným sestavením veršů žalmů a nemají dnes větší význam.

Na prvé místo modliteb je třeba postavit Chvály Boží z La Verny (10. kapitola), napsané Františkem po jeho vrcholném duchovním zážitku stigmatizace, kdy se nemůže nasytit Božího Ty, s nímž mu bylo dopřáno mysticky se spojit.

Nelze rovněž pominout nejznámější Františkovu Píseň bratra Slunce (13. kapitola), jakési Františkovo finále, v umbrijské italštině nesporně plně Františkovu. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že nejde o chválu na stvoření (a vůbec už ne o ekologii), ale František vyzývá tvory, aby spolu s ním vzdávali chválu Bohu, resp. on jejich (neverbální) chválu odívá do slov.

I teologicky jsou významné dvě Mariiny chvály (7. kapitola).

 

Dodatek. Modlitba Učiň mě, Pane, nástrojem byla velkodušně připsána sv. Františkovi a je takto přijímána. Jejím autorem však není náš světec. Během první světové války (okolo 1914) ji někdo ve Francii převzal z normandského almanachu a nechal ji vytisknout na zadní stranu obrázku sv. Františka. Tam však ještě nebyla připisována jemu. Vyjadřovala ovšem to, po čem lidé v době války obzvláště toužili a co také odpovídá duchu sv. Františka. Proto byla velmi rychle překládána do dalších jazyků, byly k ní přidávány různé dodatky, až se vyvinula do současné podoby. Podle některých badatelů je připisována Vilému Normandskému.

(Bonaventura Štivar)